Sportovní rok – 1981

sportovní rok 1981

S příchodem letního Slunovratu se blížil i závěr školního roku. Na vysvědčení mi samé jedničky pokazil zeměpis a dějepis, takže jsem premiantky třídy Alenu Sýkorovou a Pavlínu Doffkovou nakonec nedohonil. Ale jen pomyslně. Že bych se někam štval, za nejlepším prospěchem, to jsem neměl v povaze. Preferoval jsem harmonii a křečovitou snahu za každou cenu jsem si dokázal odpustit. Oba předměty, a dějepis dokonce s monopolním zastoupením, vyučoval v šesté třídě manžel naší třídní učitelky Zdeněk Kníže. Nic ve zlém, pane učiteli, působil jste na mě jako morous, člověk problematické povahy, a já s těmito lidmi jen stěží vycházím. Raději se jim vyhýbám, ale vyhnout se právě Vám, nebylo reálné. Oba jsme tedy to dočasné období museli přetrpět, přitom zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům a orientace v mapách dokonce k jednomu z mých koníčků.

 

S dějepisem jsem však urputně bojoval. Urputně. Již tehdy v raném dětském věku mi připadalo stupidní, proč se lidé mezi sebou museli rvát o každý kámen, o každičkou mez, a přitom se nedokázali dohodnout, aby užívali společného bohatství, které planeta Země nabízí pro všechny živé bytosti. Bez rozdílu, bez protekce. V hodinách dějepisu jsem se od pana učitele dozvěděl, že doslova, cituji: „Od Slunce se odtrhl kus žhavé hmoty, obíhal kolem něj po miliony let, postupně chladl, a tak vznikl planetární systém včetně naší Země.“ Poprvé jsem uslyšel o Darwinově teorii vzniku a vývoje člověka z opočlověka, potažmo z opic, a korunu tomu všemu nasadil papírovým plakátem stavby egyptských pyramid, kde svalnatí otroci stavěli po dlouhá desetiletí stavby z kamenných bloků, jejichž hmotnost přesahovala desítky tun.

Výklad pana učitele jsem nebral vůbec vážně s jakýmsi vnitřním pocitem, který mi napovídal, že je všechno docela jinak. A učit se nazpaměť dějiny válek a krveprolití od starověké říše Římské až po obě světové války dvacátého století jsem považoval za nutné zlo, abych alespoň náznakem pochopil, kde jsem se to vlastně narodil. Školní osnovy a můj vlastní úsudek do sebe nezapadaly, nicméně jsem si byl alespoň vědom, že „svou“ vnitřní pravdu nemohu nikde vykládat na potkání, a že výborný školní prospěch jistě v budoucnu platně zúročím.

S pěkným vysvědčením jsem se pochlubil i babičce, samozřejmě, že měla radost z mého školního úspěchu, neočekával jsem však žádné dary, jako nové kolo, kolečkové brusle, nebo kopací míč. Nejvíc jsem se těšil, až babička opět rozbalí své kuchařské umění a vloží svou energii do nějaké dobroty. Mohl jsem si přát v podstatě cokoliv, leckdo by si vybavil smažený řízek, bramborové knedlíky s uzeným, nebo pečené kuře. Já měl raději vynikající domácí makové buchty nebo koláče, makaróny s nějakou dobrou omáčkou, či úžasné bramborové placky.

Dalším potěšením, jež nám s Lubošem babička nedokázala odepřít, byly výlety do nedaleké obce Stehelčeves k místnímu vyhlášenému koupališti. Těšili jsme se na koupání v mělké vodě požární nádrže a kus cesty nás povozila v dvoukoláku s bantamovými koly. Brali jsme si s sebou velkou svačinu. Znáte to, po cachtání v bazénu pěkně vyhládne. Zpestřením byla i modrá nafukovací matracea pro pinkání na trávníku dětský nafukovací míč z Fatry Napajedla. Lubošovi se jednou, v jeho občasné zbrklosti, podařilo nečekaně šlápnout na konci mělké části bazénu do prázdna, nedošlápnout na dno a sjet do hloubky. Rychlý neočekávaný skluz způsobil, že se napil vody, moc nescházelo, a býval by utonul. Naštěstí byla babička nablízku a včas ho vytáhla z vody na břeh. Všechno dobře dopadlo, před paní Krejzovou jsme raději o této události pomlčeli, abychom mohli stehelčevský bazén navštěvovat i v dalších parných dnech, navečer už si Luboš pomalu na polykání andělíčků ve vodě ani nevzpomněl, mohli jsme tedy zasednout ke stolu, povečeřet vynikající bramborové placky a těšit se na večerníček„O zvířátkách pana Krbce …“

Televizní hlasatel Alexander Hemala nám ten dnešní den z obrazovky posvětil, všechno dobře dopadlo a mohli jsme se zítra opět u obrazovek znovu sejít, tentokrát při pátém pokračování večerníčkového seriálu, svěřeného mistrovskému hlasu Josefa Abrháma.

Požární nádrž, kterou obec Stehelčeves využívá dodnes k rekreačním účelům, jsme v roce 1981 navštěvovali často. Jako bychom snad měli tušení, že prázdniny roku 1981 budou těmi posledními, kdy do těchto míst zavítáme. Táta si v té době pořídil zánovní vůz Fiat Polski a babička se již s námi nemusela trmácet s malým dvoukolákem. V tlačení vozíku jsme se pochopitelně střídali, ale i tak byl přece jen osobní automobil komfortnějším a hlavně rychlejším prostředkem pro přepravu nafukovací matrace, deky, ručníků a objemné svačiny.

 

Každý odjezd na koupaliště byl pochopitelně vzrušující, jednak jsme se těšili, až se budeme nořit do vody s potápěčskými brýlemi, a pak, že konečně vyzkoušíme ty nové tmavozelené ploutve. Třeba se nám podaří najít při troše štěstí ještě nějakou škebli rybničnou, co jsme tu nedávno objevili na kluzkém dně mělkého brouzdaliště. Usedali jsme do auta a dvoukoláku pod korunou vzrostlých ořešáků, kde byl příjemný stín, oba dopravní prostředky byly ukryty v temné garáži, kam prosvítalo světlo pouze skrze mléčné luxfery, a v této betonové kóji to vonělo zvláštní směsicí pachů motorového oleje, benzínových spalin, syntetických venkovních nátěrových hmot, nářadí a ocelových vrutů, hřebíků a elektrických kabelů. Pro mě to byla vůně vždy velmi přitažlivá, podněcovala v mé fantazii touhu po cestování, po objevování neznámých končin, a prázdniny byly pro tajuplné výlety do neznáma jako stvořené. Cesta do Stehelčevse nebyla sice výletem v pravém slova smyslu, samotná jízda autem po silnici zabere jen pouhých patnáct minut, ale bylo mi jasné, že se s tímto technickým zázrakem ještě něco nacestujeme. Fiat Polski 125 P se sice vyznačoval vyšší spotřebou paliva, byl to ovšem ve své době snad ten nejpohodlnější automobil, ve kterém jsme se mohli povozit. Pohodlně se do jeho širokých, velmi prostorných sedadel zavrtalo pět dospělých cestujících a naše jízdy po jižních, západních a severních Čechách měly tím pádem charakter rodinného výletu v panském kočáře. K odlehčení plánovaných cest přispívala i světle modrá barva vozu, korespondující se symbolem vzdušnosti, spolu s magickou poznávací značkou KLC-07-00.

Koupání v požární nádrži jsme si vždy užili, o tom nepochybujte, zato zpáteční cesta byla poukázkou do středověké mučírny. Jak to? Že by přece jen trčely z polstrovaných sedadel přímo od polského výrobce konce ocelových pružin? Nebo snad dokonce fakírské hřeby? Jednou z tátových zálib byly zbraně a brnění středověkých rytířů, že by se snažil nám touto cestou středověk trochu přiblížit? Ale ne, žádné hroty kopí a nabroušené meče, mučení bylo rafinovanější, než si dovedete představit. Spočívalo v poklidně zaparkovaném vozidle podél hlavní silnice, kde nestál jediný strom. Tedy ani náznak sebemenšího stínu, který by karosérii vozu ochránil před letním žhavým Sluncem. Tušíte správně. Zbývalo „pohodlně“ se posadit jen tak v plavkách, polonazí, na rozpálená koženková sedadla a pozorovat kulatý bimetalový teploměr, jak se přibližuje k hodnotě 70 stupňů. Mučeníčko mučení, rozpálená saunička sice jen pár minut, nežli studený vzduch proudící otevřeným okénkem, teplotu v kabině vozu sníží, ale i tak to stačilo. Bohatě.

 

Na kutě se chystáme tentokrát na zahradě pod stanem. Touha exerimentovat, budovat a tvořit nám oběma, Lubošovi i mě, vydržela dodnes, tehdy nás však stavba hangáru řádně potrápila. Vyžadovala nejen fyzickou zdatnost , ale i důvtip a špetku selského rozumu. Stan jsme stavěli ve třech, spolu s námi dvěma i můj táta, koho ten rébus vyváděl z míry víc, by se dalo stěží odhadnout, měli jsme toho až po krk, navíc uvnitř bylo přímo na padnutí. Ale nechat si ujít nocleh na zahradě pod stanem, tohle typické dětské dobrodružství, bychom bývali neradi. Spalo se v něm báječně a vydržel postavený vedle garáže skoro tři týdny.

Když tam budeme spát, budeme potřebovat kvalitní svítilnu!

Další povedený slunečný letní den je před námi. Nerovný povrch cihlového dvorku se rázem proměnil na tenisový kurt.

Za chvíli začíná trénink pozemních hokejistů…

Sportovní kolbiště vzápětí měníme za posezení u zahradního stolu. Vynáším kulový eso! Co to vlastně hrajeme? Podle počtu karet v ruce nejspíš „Prší“, nebo „Vole padni!“

Černobílé fotografie, pořízené fotoaparátem Flexaret, zachytily ke konci našeho prázdninového setkání výlet do Posázaví, na hrad Český Šternberk, a dalším lákavým cílem se stal ochoz vyhlídkové věžehradu Kokořín. Kokořín je přímo pohádkový hrad, však se také podobný záběr objevil v pohádce „Princezna se zlatou hvězdou.“

Naše prázdninové záměry a plány byly v roce 1981 poměrně rozsáhlé. K jednomu z nich jsme se inspirovali často vysílanými televizními přenosy z tenisových turnajů Davisova poháru, Grand Slamu a Wimbledonu. Tenisové legendy Ivan Lendl, John McEnroe, Björn Borg, Jimmy Connors jsou natolik známá jména, že netřeba je představovat. V loňském roce zakoupenými tenisovými raketami jsme se také pokoušeli máchat a docela se nám to dařilo. S tátou a s Lubošem jsme si zpočátku osvojovali základy tohoto zajímavého sportu na vydlážděné ploše cihlového dvorku a v Lidicích jsme si pinkali na asfaltové silnici před domem, jen tak, zlehka, bez sítě a potřebného zázemí.

Nakonec však z docela nevinné zábavy vznikla dokonalá estráda se vším všudy. Zapojil se do ní můj strýc, hýřil nápady, často až nevkusnými, jak to Vodnáři dovedou, a já je nestačil sledovat, natož realizovat. Tento se mu ovšem docela vyvedl, až na to celkové pozadí být za každou cenu středem pozornosti. Udržet však Vodnáře při zemi v rozumných intencích, zatímco stále létá v oblacích, je něco jako zkrotit divokého hřebce.

Nejprve vyhloubil v chodníku otvor, do něho vzápětí zapustil ocelovou trubku, zalil její okolí betonem a odlitek zamaskoval malými žulovými kostkami, kterými byl chodník vydlážděn. Trubičku pak zašpuntoval korkovou zátkou, aby se nezanášela nečistotou z ulice, a byla nyní připravena k prapůvodnímu plánu. O něm jsem vůbec nevěděl, stěží jsem Vodnáře v akci stačil sledovat, jak nadšeně s klapkami na očích poletuje od svěráku v garáži k domovnímu chodníku. V dílně odřízl větší část staré televizní antény a upravil její ramena tak, aby se na nich mohly zachytit z plastových hranatých kelímků od kyseliny citronové otáčecí ukazatele skóre jednotlivých „gemů“. Kelímkový ukazatel pak doplnily i velké plastové černé číslice na bílém podkladu ze starého kalendáře. Anténu opatřil zářivým oranžovým nátěrem a netradiční ukazatel skóre byl tím pádem připraven k zasunutí do zabetonované trubky pod úrovní chodníku. Nebyl to ale jen pouhý ukazatel číslic, důkladně posloužil i jako držák pro síť. K našemu účelu jsme použili klasickou bavlněnou badmindtonovou síť, jejíž rozměry přesně vyhovovaly zvláštnímu silničnímu asfaltovému hřišti – původně bílou síť jsme nakonec obarvili textilní barvou Duha do červeno-hnědého odstínu, aby na ní nebyly tolik patrné nečistoty a prach z asfaltového povrchu silnice. Upevňovali jsme ji jedním koncem napevno k plotu rodiny Zelenkových a z druhé strany byla síť důmyslně zachycena k anténě velkou karabinou. Ona důmyslnost řešení kvalitně napnuté a připevněné sítě spočívala v tom, že jakmile se blížil nějaký automobil, stačilo jedním rychlým hmatem stisknout karabinu, síť spadla k zemi, a vůz pak po ní mohl bez problémů projet. Oradourská ulice byla v roce 1981 automobily využívána velice sporadicky, víceméně pouze místními obyvateli, navíc jsme se tu všichni velmi dobře znali, takže nově zbudované tenisové minihřiště lidé spíš obdivovali, případně si domluvili také nějakou hru. Nenašel se tu nikdo, kdo by nám za naše výmysly a údajné omezování dopravy v ulici nadával, a to ani pan Sotolář, příslušník SNB.

 

Součástí minihřiště byl pochopitelně i latexový nátěr bílé čáry, ohraničující jednotlivá pole na kurtu, silnice před naším domem byla naštěstí rovná, nebyla ani v zatáčce, ani pod nějakým klesajícím úhlem. K dokonalosti chyběly už jen malé dopravní výstražné značky, upozorňující na to, že se tu něco provozuje, a obě cedulky z překližky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku jsme pak zabodávali kovovým bodcem do chodníku, několik metrů za bílou základní čarou. Později se v obchodech se sportovními potřebami objevila souprava pro tzv. líný tenis a ten se na našem minikurtu hrával nakonec častěji, než tenis klasický.

Naprosto jedinečné tenisové hřiště, jaké rozhodně nikde jinde neexistovalo, jsme tu užívali mnoho let(viz tato fotka z r. 1986). Možná se ještě dnes najde mezi námi nějaký lidický pamětník, jemuž tyto mé řádky budou evokovat cosi výjimečného, co už však dávno odvál čas.

 

Do prázdninového příběhu prvního roku osmdesátých let bychom měli zařadit i paní Bundovou. Byla to starší příjemná žena důchodového věku, která obývala malý domek v těsném sousedství buštěhradské lékárny. Mnozí pamětníci ji možná budou znát, žila v tom skromném prostředí sama, zatímco se její dcera provdala do severní Francie. Dcera Hanka byla mimořádně pohledná a údajně byla první láskou mého strýce. Snad byli dokonce i spolužáci, tím si ovšem jistý nejsem.

V tomto roce měla Hanka trávit třítýdenní dovolenou na cestách, bylo to turné Francie – Belgie – Lucembursko – Německá spolková republika – Československá socialistická republika, se zakončením v Buštěhradu u Kladna. Součástí výpravy ze západní do střední Evropy byl i pobyt v docela skromné, dřevěné, ale útulné chatce s betonovou podezdívkou nedaleko od řeky Berounky, v obci Račice. Bundovi chatu vlastnili již dlouhá léta. Byl z jejího zápraží mimořádně pěkný výhled do údolí a k řece se muselo sestoupit z poměrně prudkého táhlého, asi kilometr dlouhého svahu. Věřte nebo ne, už samotná chajda nad řekou byla pro mě exotikou. Mí prarodiče kdysi mívali chatu u Berounky ve Zbečně, jenže tu musela babička prodat, aby mí rodiče dosáhli na hypoteční úvěr koupě domu v Lidicích. Chatu prodávali v době, kdy jsem byl tříleté batole, a od té doby jsem žádnou chajdu nikdy neobýval. Exotický pobyt mimo domov na konci lesa, jen se skromným vybavením uvnitř, mi dokázal nastínit dobu foglarových Rychlých šípů a dobrodružství spojená s dovednostmi postarat se o přežití – nařezat a naštípat dřevo, zapálit jednou sirkou oheň v kamnech, obstarat pitnou vodu, pěstovat a sklízet zeleninu na záhonku, směnit ji za vejce od sousedů, nasbírat v lese houby a uvařit polévku a houbový guláš. Ne, že bych tohle všechno zvládal sám, ale musel jsem přikládat ruku k dílu.

Ta nejexotičtější exotika měla ovšem teprve přijít. Očekávali jsme každou chvíli příjezd červeného nablýskaného sporťáku a za volantem seděl, no to byste neuhodli. Že to byl Hanky manžel, odvodí kdekdo, ale že z kabiny vozu vyhlédnou nejprve dvě řady bílých zubů, a teprve pak ostře kontrastující barva černošské pleti, to byste asi nečekali. Já taky ne. Rodina Rachidi byla tu a já si poprvé v životě podával ruku s černochem. Byl to velice milý chlapík a vzápětí z vozu vystoupil i nejmladší člen rodiny – Karim Rachidi. Mně bylo necelých třináct, Karimovi deset. Usměvavý Karimův otec tmavé pleti pocházel z Maroka a celá rodina žila v severofrancouzském městečku Lille. Obdarovali mě fantastickým bílým tričkem s malovaným kohoutem, s nápisem „Cocko the walk“, jaké tu nikdo v Čechách rozhodně nenosil, a můj strýc měl dovoleno otestovat sporťák na sedadle řidiče.

V Lidicích bylo haló, a nejen tam! I okolní obce Hřebeč, Dolany, Hostouň, Běloky a Makotřasy nepřišly zkrátka, no a každý, koho jsme míjeli na chodníku, se za námi otáčel, jak podle filmového scénáře. Jako bychom snad letěli těsně nad zemí v létajícím talíři ! Nedivte se! Vždyť se na našich okresních silnicích běžně proháněly jen Škodovky, Žigulíky, Moskviče, Trabanty, Wartburgy, Dacie, Volhy, Tatrovky a Liazky a zahlédl-li někdo sytě červený nablýskaný Ford Capri, s lesklými chromovanými doplňky a s černou poznávací značkou s bílým písmem, doplněnou velkou mezinárodní etiketou s písmenem F v bílém oválku, rozhodně se za takovým autem alespoň ohlédl.

Týden u Bundových na chatě ubíhal, jako všechna prázdninová dobrodružství, velice rychle, já se učil některým francouzským slovíčkům a Karim si zas se mnou procvičoval mateřský jazyk jeho matky. Často jsem si tu prohlížel dětské komiksové časopisy s kreslenými postavičkami psů Pifíka a Bruta, jež vycházely i u nás v Sedmičce pionýrů a v časopise ABC pod názvem Pifík, a také jsem v proutěné ošatce vedle jídelního stolu s plastovým ubrusem vůbec poprvé zahlédl katalogy zásilkových obchodů Neckermann a Quelle. Katalogy byly velmi masivní, ze zvláštního voňavého lesklého papíru, a kromě pěkných výrobků všeho možného sortimentu mě zaujaly v první řadě překrásné modelky, jejich úžasné křivky v plavkách, a to fotografie modelek nebyly titěrné, mnohdy pokrývaly téměř celou stránku formátu A4. Jak to se mnou cloumalo, si jistě dokážete představit, byl to jeden z mých prvních erotických „papírových“ zážitků. Ale přece jen u mě tehdy převládala touha jezdit na kole, zahrát si karty, nebo s Lubošem Krejzou spát ve stanu a opékat špekáčky na zahradě.

 

Přirozeností každé dětské duše je hravost. Některým z nás to naštěstí přetrvá i do dospělosti a stáří. Tato základní duchovní vlastnost nechyběla pochopitelně ani nám dvěma s Lubošem a naštěstí ani mojí mamce, babičce, a mému tátovi. Moje dětské sny, touhy a přání tak byly často vyslyšeny, a to jsem byl velmi skromný, co se týče pořizování drahých, luxusních, nebo špatně dostupných hraček. Vystačil jsem si bohatě s těmi obyčejnými a rád bych se tu pochlubil těmi nejmocnějšími, jejichž kouzla mi učarovala i v dnešních vzpomínkách na prožitky duše v těle, jež by bylo možno nazvat dítětem:

Stavebnice Merkur. Kdo by neznal stavebnici Merkur? Myslím, že bychom ji mohli směle pojmenovat základním stavebním kamenem našeho mládí. Nemám v úmyslu zde vypichovat její přednosti, že rozvíjela dětskou jemnou motoriku, představivost, manuální zručnost, a tak dále, a tak dále, my s Lubošem z ní nejraději stavěli jeřáby. Zpočátku jsme tvůrčí činnost zaměřili na klasický stavební jeřáb a nakonec zvítězil obří jeřáb portálový, jaký můžete spatřit v nákladových docích při manipulaci s ocelovými kontejnery na paluby zaoceánských lodí. Pod jeřábem na našem pracovním stole probíhal čilý igráčkovský ruch a na obří hák jeřábu jsme zavěšovali, co nás jen napadlo, od plošiny s angličáky, až po krabice s obilím nebo nádoby s vodou.

Igráčci. Dnes již legendární hračka, jejíž první prototyp vznikl již v roce 1976. Prvním igráčkem, co spatřil světlo světa, byl Zedník. Následovali Tesař, Příslušník VB, Požárník, Kuchař a Železničář. My však neměli pouze obyčejné Igráčky, museli jmse je opatřit čísly, aby jejich atraktivita vzrostla na úroveň, jakou jsme od nich požadovali. Inspirací k polepení pajduláků samolepkami s číslicemi byl komiksový seriál z časopisu ABC, s názvem Vzpoura mozků, kde se v samotném závěru celého příběhu objeví očíslovaní roboti. Kreslíř seriálu, pan František Kobík, roboty ztvárnil tak dokonale plasticky, že byli Igráčkům z polystyrenového plastu docela podobní, a nápad s číslicemi na záda a hruď Igráčků byl na světě. Sadu igráčků doplnily také polohrubá mouka jako surovina pro kuchaře, pražené nemleté žito pro náplň do obilné sýpky, modelovací hmota pro různé tvary prostředí, kde se figurky pohybovaly, a hrací plochu na dřevěném kuchyňském válu samozřejmě nesměl zapomenout provázet zmiňovaný portálový jeřáb.

Hrací karty jednohlavé. Nebylo snad víkendu, kdy bychom s Lubošem a s tátou neposeděli u stolu při karetní hře Prší. Hrávali jsme také Zelenou louku nebo Vole padni, ale Prší v počtu odehraných partií nemělo konkurenci. Později jsem se naučil kladenskou karetní hru Lóra a tu jsme pak hrávali v polovině devadesátých let především na zimních lyžařských výpravách s mojí budoucí partnerkou Jolanou Strakovou a s jejími, tedy i mými, přáteli.

Náš stolní hokej také nebyl jen pouhopouhým hokejem, běžně prodávaným v obchodech s hračkami. Musel být patřičně vyzdoben, aby splňoval naše požadavky, týkající se přiblížení atmosféře Mistrovství světa v ledním hokeji. V 80. letech se špičkové hokejové velmoci mohly spočítat jen na prstech jedné ruky, výzdoba našeho kolbiště se točila pouze kolem nich a neměli jsme s ní tudíž tolik práce, jako bychom bývali měli dnes. Kromě týmu ČSSR sem patřila i sovětská Sborná, švédská Tre Kronor, Finská Suomi a kolébka hokeje Kanada. Ostatní týmy, které se obvykle na MS kvalifikovaly, často končívaly s malým ziskem bodů a s nepříznivým skóre až za favorizovanými týmy. Byly to Norsko, USA, NSR, NDR a Itálie. Naše tvořivá práce spočívala v první řadě v malovaných dresech hráčů jednotlivých týmů. Po večerech jsem v Lidicích vybarvoval každému hráči dres, jaký odpovídal jeho skutečné podobě, a byla to docela zajímavá podívaná. Snad si dovedete představit, jak asi vypadala hokejová plocha s hráči se jménem a číslem na zádech, jako byl Larionov, Makarov, Krutov, nebo Lála, Šejba, či Králík. Zářivě žluté dresy švédského týmu se pěkně doplňovaly na „plastovém ledu“ s kanadskými červenými s javorovým listem na hrudi, nebo se sněhobílými úbory Suomi, s finským lvíčkem na prsou.

Krabičky od zápalek. Nejraději jsem si hrával s krabičkami od zápalek, a to nejčastěji v době, kdy Luboš nebyl doma, nebo v Lidicích v průběhu nějakého chřipkového onemocnění. Prázdné zápalkové krabičky mi schovávala babička, plnil jsem jimi postupně svůj malý dětský papírový kufřík. Každou z nich jsem označil pořadovým číslem a dovnitř krabiček jsem pak vkládal různé vtipné postřehy – ručně psané texty na malém překládaném papírku. S odstupem času jsem pak vždy s radostí vysouval vnitřní výplň, abych si znovu připomněl, jaké textové pasáže jsem si vlastně kdysi dávno poznamenal.

 

Tím nejkouzelnějším prožitkem prázdnin osmdesátého prvního roku byl ovšem třídenní výlet autem po jižních Čechách, putovali jsme s tátou, s Lubošem a s babičkou po jihočeských městech, hradech a zámcích, navštívili jsme Rožmitál pod Třemšínem, Březnici, Orlík, Čimelice, Blatnou, Strakonice, Prachatice, Horažďovice, Husinec, Kaplice, České Budějovice, …

… a zavítali jsme i do Písku. Přespávali jsme v autě. Na parkovišti, pod vzrostlými kaštany. Pohodlný nocleh to sice zrovna nebyl, ale ve dvanácti letech máte na svět, na každičkou drobnost, úplně jiný náhled. Vůbec vám nevadí, že se v autě jen převalujete a nemůžete usnout, stejně jste vzrušením natolik vyvedení z míry, že se těšíte, až konečně zas vyjde Slunce nad obzor, a budete realizovat váš další smělý plán. Vnímáte svět úplně jinýma očima, připadá vám zajímavé všechno kolem vás, přáli byste si něco neustále zkoumat a ze všeho nejvíc, a zrovna právě teď, zjistit, co se stane, až budete vystřelovat na silné prakové gumě malého plastikového parašutistu, jemuž musíte vlastnoručně šikovně poskládat padák, aby se mu rozevřel! Byla to geniální hračka! Když jste padák zacuchali nebo jen ledabyle namuchlali dovnitř, neotevřel se, a výsadkář utrpěl smrtelné zranění, kterému na místě podlehl. Dvakrát se nám to stalo, spadl na zem jako hruška z velké výšky a rozlomil se na pět kusů. Tady v Písku výsadkář přežil, vystřelená raketa se nám už ale nikdy z kosmu nevrátila. Zacuchala se v koruně vzrostlého kaštanu a zůstala v ní navěky viset. Jenže v Písku se zastavil čas. A nebylo to náhodou. Rozlehlé parkoviště, vzrostlé stromy, za nimi řeka Otava a městské historické jádro v pozadí. A za zády letní kino. Tehdy to tu vypadalo úplně stejně. V podstatě se za ta léta nic zásadního nezměnilo. Kromě nového asfaltového povrchu a frekventované cyklostezky podél Otavy tu stále stojí ta kaštanová alej, živoucí stromy, jako připomínka dvěma klukům, co tu prožili jedny z nejkrásnějších okamžiků svého mládí.

Písek byl jedním z klíčových míst mého dalšího smělého plánu, jež jsem se kdysi dávno rozhodl zrealizovat, a na jehož záznam jsem se postupem času rozpomínal. To abych mohl zjistit, kým jsem, kde jsem, a proč tu vlastně jsem. Po setmění se rozezněly z letního kina výkonné reproduktory, na obloze se komíhaly pruhy světel, kolem nás jen šumělo listí stromů a zavanula typická vůně říční hladiny. Byl to tajuplný večer.

Očekával jsem, že přijde něco zajímavého. V kině promítali Spielbergův snímek „Blízká setkání třetího druhu“. Ačkoliv tento film zobrazuje zrovna ty negativně smýšlející mimozemské entity, tehdy byl pro mě jedním z vodících prvků, jedním z odrazových můstků na cestě za poznáním. Že nejsme ve Vesmíru sami, že má vše svůj dokonalý řád, že život nekončí smrtí fyzického těla, že nesmrtelný Duch každé svobodné a nezávislé myslící a cítící bytosti rozhoduje o svém životě podle svého uvážení, a že budeNEKONEČNĚ manifestovat své já.