… a co (kdo) nás potká v novém miléniu ?
Čeká nás týden na Aljašce v období letního slunovratu na severní polokouli, kdy tam vrcholí polární den. Slunce tam vychází již ve 3 hodiny, 24 minut a zapadá ve 22 hodin, 38 minut, nejdelší letní den je tedy dlouhý více než 19 hodin, což je zhruba o 3 hodiny delší letní den, než u nás. Dvanáctihodinové cestování letadlem se nezdálo být tak úmorné, jak jsem si myslel. Bylo se na co shora dívat, na norské fjordy, na plující ledovce a nekonečné ledové pláně Grónska, na obrovská zalesněná hornatá území severní Kanady, posetá tisíci jezer.
V roce 1978 do Kanady emigroval Peťuly strýc, byl to tehdy dvacetiletý vodnář – dobrodruh, který si po útěku z Rakouska, ze sportovního soustředění nejlepších republikových oštěpařských talentů, vybral ke zbytku svého života na této planetě jednu z nejkrásnějších oblastí – Aljašku. Pracoval jako číšník a pomocný kuchař v restauraci ve Whitehorse – to je hlavní město Yukon Territory, a postavil si poblíž jezera Lake Laberge dřevěný srub. A že se skutečně jedná o pravou a nefalšovanou divočinu, deklaruje pohled do mapy. Z okna obýváku má překrásný výhled na jezero a kromě jeho srubu se u rozsáhlé vodní plochy v zátoce Jack Fish Bay nachází jen pár dřevěných domů. Když jsme přistávali na whitehorsském letišti, obdivoval jsem nejen precizní práci pilotů, kteří tu musí zvládnout přistávací manévr mnohdy za nepříznivých povětrnostních podmínek se silnou turbulencí, ale především ten nádherný výhled na nedozírné horské masivy a průzračné, zelenomodré vodní rezervoáry. Čistý vzduch, co vás tu obklopí na každém kroku, město není žádné město, ale několik rovných, na sebe kolmých uliček. Lidé se tu navzájem dobře znají, neboť nejbližší větší zalidněný územní celek je odtud vzdálen vzdušnou čarou tisíce kilometrů, a tak to svádí žít zpravidla po celý život na této jedné uzavřené planetě. Planetě s názvem Whitehorse. Peťula to trávila ve Whitehorse kdysi mnoho času, mohla mi tedy dělat po typických severoamerických překřížených rovných lajnách ulic kvalitního průvodce.
Byli jsme pozváni na večeři do místního baru, kde se provozovalo Karaoke. Původně jsem se domníval, že na pódium jen tak někdo nevyleze, a pokud ano, tak to bude spíš takový ten pokusný hlahol do přistaveného mikrofonu, však si dokážete představit některé interprety, co se sice snaží, nicméně umělecký dojem převálcuje nedostatek soudnosti a taktu způsobovat utrpení přísedícímu obecenstvu v sále. Podobnou nedůvěrou vůči nadcházejícímu dění tu na mě zapůsobil i první odvážlivec silnější postavy v montérkových lacláčích, ale co předvedl… kdybych měl na hlavě klobouk, tak jej s úctou z vlasů sejmu. Stačilo totiž zavřít oči a rázem jste byli účastníky operních árií anebo špičkového angažmá Karla Gotta. Kájův repertoár tu sice nezazněl, ale pěvecký projev mu silně konkuroval. Ale co rozhodně nemůžete prožít v žádném z tuzemských koncertních prostor, je ta atmosféra. Ta atmosféra! Stal jsem se tu součástí jedné velké rodiny, vždyť tu také lidé žijí převážně na jednom místě po celý život, nikam příliš necestují a stovky mil odtud je „on the road“ jen samá divočina.
Zdejší lidé měli času docela nazbyt, většina z nich pobírala velmi vysokou podporu v nezaměstnanosti, rovnající se našemu průměrnému platu, a do zaměstnání docházel skutečně jen ten, kdo chtěl. Pracovních nabídek tu moc nebylo a kanadská vláda tento kraj finančně dotovala už jen z toho důvodu, že lidé zde byli ochotni v této divočině žít a osídlovat zdejší nehostinnou oblast. A že je na Aljašce zima dlouhá a drsná, snad není ani nutné vyzdvihovat.
Jistota poměrně vysokého pravidelného měsíčního příjmu neuvěřitelně měnila mentalitu místních obyvatel, bylo zde ve vzduchu cítit opravdové uvolnění, žádný stres a shon, lidé si nepřipouštěli nějaké starosti.
A tak stačilo jen přimhouřit oči a lehounce se zasnít, přivyknout místnímu rituálu, tomu typickému rannímu posezení v breakfast-café-patisserie. Lepší výraz pro tyto veřejné prostory nemám. Těch je ve městě tolik, no v každé ulici alespoň dvě. Ale neobešlo se to bez drobného zádrhelu, když jsem si v jedné z nich, moderní, prostorné a vkusně zařízené snídaňo-kavárně-cukrárně se stolky po obvodu prosklených stěn, objednával kafe: U pultu svítil velký červený nápis: „Small, Middle, Big Coffee.“ Usoudil jsem, že Small bude asi moc malé, představoval jsem si je na naše skromné české poměry, jakožto malý koflíček sotva na jeden pořádný lok. Objednal jsem tedy Middle. Middle, to je však půllitrový obří hrnek s velkým uchem. A Big si nepřejte vidět. Téměř dvoulitrový džber. Ten tam nebyl žádnou výjimkou, běžně lidé vypili při ranním posezení ve dvou Big coffee a ještě jim to bylo málo. K tomu smažené koblihy „donuts“, a stěží zůstanete jen u jedné, musíte ochutnat celou krabici. Nedivte se, že jsou tři čtvrtiny populace za velkou louží obézní.
Naštěstí jsme to s těmi sladkostmi nijak nepřeháněli. Ve městě jsme se zdržovali minimálně a využili drahocenného času k cestování po okolí. Když se řekne na Yukonu „cestovat po okolí“, neznamená to popojet od vesnice k vesnici tak, jako u nás, třeba kolečko ze Hřebče do Dolan, do Hostouně, do Jenče, do Dobrovíze, do Kněževse a zase zpátky, celkem pětatřicet kiláků a máte výlet na dvě hoďky. Tady jste na Aljašce! Všechno násobte minimálně dvaceti. Od vesnice k vesnici ne sedm, ale stopadesát kilometrů. K nejbližší turisticky zajímavé lokalitě popojedete „pouhých“ třista dvacet kiláků. Jedním z těch nejbližších zajímavých míst byla osada Skage Way – na půdě Spojených Států Amerických. Jistě Vás tu nepřekvapí
zlatokopecké muzeum a všechny domy postavené v původním stylu z poloviny 19. století z období Zlaté horečky. Kdybych některému ze svých kamarádů ze školy, v roce 1983, vykládal, že o dvacet let později budu obdivovat zlatokopeckou osadu na Aljašce, a že moje noha vkročí na území USA, mysleli by si, že blouzním.
 |
 |
Působivý byl i výlet k jezeru Kluane Lake. Zvedaly se tam vlny velké jako u moře a břeh byl posetý různobarevnými oblázky, co se u nás v Čechách dají jen stěží nasbírat. Opouštěli jsme osadu Jack Fish Bay brzy ráno, po snídani, asi v půl sedmé. Se zaujetím, jaké dovedou prožít jen milovníci mapových podkladů, jsem posouval prstem po mapě, co byla, podobně jako u nás krajina Třeboňské pánve, poseta modrými vodními plochami. Stále jsem si však nemohl přivyknout tomu naprosto odlišnému chápání času a prostoru. Pochopitelně jsem přehlédl měřítko mapy, modrá plocha třeboňských rybníků o rozloze pouhých několika desítek hektarů by totiž v mapě Yukon Territory byla sotva soustavou neznatelných drobných teček. Časový odhad rozvržení celého výletu jsem tedy přizpůsobil našim středoevropským podmínkám a tak poté, co jsme byli již půl druhé hodiny na cestě a uháněli po široké, opuštěné Highway nonstop 150 km/h, domníval jsem se, že jsme snad museli zabloudit. Tomu dojmu se tu stěží ubráníte, obě jezera jsou totiž od sebe vzdálena „pouhých“ 270 km, představte si, že jedete na docela obyčejný krátký výlet k nejbližšímu sladkovodnímu jezeru po dálnici z Prahy přes Brno, za Břeclav, k hraničnímu přechodu se Slovenskem u obce Lanžhot a pak zase stejnou cestou zpátky.
Původně jsem předpokládal, že budeme doma do setmění – v tom jsem se ovšem nemýlil. Vrátili jsme se až před půlnocí, výlet k jezeru a zpět trval dobrých osmnáct hodin, ale o nějaké černočerné tmě vůbec nemohla být řeč. V polovině června je totiž v této oblasti klasický polární den a Slunce zapadá až téměř ve 23 hodin. Opětovně vychází již po třetí hodině ranní, zapadlé za obzor je tedy pouhé čtyři hodiny a celou pomyslnou „noc“ je tu vlastně jen jakýsi potemnělý soumrak.
Atraktivním zážitkem bylo i termální koupaliště Takhini Hot Springs. Cestou jsme se zastavili u benzínky vyprat prádlo. Zní to docela podivně, až legračně, aby čerpací stanice s podzemními nádržemi, plnými benzínu a nafty, sloužila jako veřejná prádelna, nicméně v těchto odlehlých končinách jsou takovéto služby naprosto běžné. Nemuseli jsme však vhazovat mince do automatu, abychom byli závislí na přídělu pracího prášku a aviváže, nemohlo se tedy stát, že bychom si popletli, nebo snad někomu dokonce zlomyslně vyměnili, aviváž s kelímkem s kávou. Tak, jak nám to bravurně předvedl britský komik Rowan Atkinson. Tady si každý, kdo má za lubem pohrát si s automatickou pračkou, zaplatí za tuto službu v baru, obvykle si všichni vozí prací prášky a aviváže z domova, anebo se dají zakoupit v samoobslužném prodeji. A káva se tu pije buď v klasických porcelánových šálcích, nebo se podává v cestovním balení do auta, zavíčkovaná, a s nasávacím brčkem. Žádné popíjení aviváže tu tedy nehrozí. Ovšem, jak znám Mr. Beana, ten by určitě nějakou bejkárnu v tomto prostředí čerpací stanice dokázal vymyslet.
Prací program byl nastavený přibližně na jednu hodinu a tu jsme vyplnili pobytem v teplé sirné vodě. Z polotekutého silně mineralizovaného média, o teplotě až 50 stupňů, se mi vůbec nechtělo ven, není divu, vždyť takový blažený pocit úlevy zažívají lázeňští hosté při svých léčebných procedurách a nemohou si jej vynachválit. Rochnil jsem se tu, rozvaloval, relaxoval a pozoroval okolní zvláštní zakrslé smrky, které jsou tu dobře přizpůsobeny drsnému zimnímu klimatu. V zimě tu teploty klesají až k padesáti stupňům pod nulou, léto se však podobá tomu našemu.
Po návratu na evropský kontinent jsem tedy prožíval přibližně stejně teplé a příjemné letní období, jaké jsem vnímal na druhém konci zeměkoule. Jen ten časový horizont se nějak neshodoval s biologickými hodinami. Do Prahy jsme přiletěli přibližně kolem poledne a usínal jsem doslova na každém kroku. Moje biologické hodiny totiž měly právě půlnoc. A pozdě v noci se zas naopak blížilo biologické poledne – byl čas oběda – vzhůru k chladničce a přichystat krátce po půlnoci něco k snědku…
S Peťulou jsme často jezdili do práce na kole, buď z Lidic, což není daleko, a cesta trvá jen asi půl hodiny, nebo ze Spořilova, kde Petra bydlela s mladším bráchou a se svými rodiči. Cesta ze Spořilova na letiště sice obnáší cestování napříč celou Prahou, ale doprava jízdního kola metrem je velice snadná a rychlá. Z konečné stanice metra, Dejvické, vede pak trasa na letiště částečně po silnici, částečně městskými parky, především však velmi malebným šáreckým údolím.
Naše cyklo-cestování do zaměstnání se později rozšířilo i na víkendové a dovolenkové akce s cyklobrašnami, stanem a spacáky. Našimi cíli byly jižní Čechy. Táborsko, Českokrumlovsko a Třeboňsko. Naskytla se nám dokonce příležitost občas zavítat do Borovan, kde bydleli v pěkné prostorné vilce Petry vzdálenější příbuzní. U Bartákových jsme nakonec trávili většinu své letní a podzimní dovolené. Touto cestou bych rád poděkoval našim hostitelům, především paní Bartákové, poněvadž nás VŽDY pohostila přímo královsky, a to možná není pro tamní pobyt ještě dostatečný výraz. Po celou dobu jsme tu doslova hodovali nad stolem, prohýbajícím se pod tíhou mnoha dobrot, až se nám kolikrát nechtělo usednout na bicykl a šlapat do pedálů. Spali jsme v měkké posteli s peřovou duchnou a když na ty vzácné chvíle u pohostinných lidí vzpomínám, až se mi kolikrát zasteskne po něčem, co už tu není možné znovu prožít. Díky za Vaši trpělivost a péči!
Paní Bartáková pracovala v dispečinku řízení vlakových souprav na nádraží v Českých Budějovicích, kam jsme jednou s Peťulou nahlédli v rámci skromné exkurze. Dcera paní Bartákové byla nejkrásnější mladou ženou v Borovanech a možná, že i v širokém, dalekém okolí. A to nijak nepřeháním, vzhled jejího fyzického těla a obličeje odpovídal přísným kritériím, která musí splňovat dívky ve finále Miss World. Představte si před sebou tu nejpůvabnější brunetku narozenou ve znamení Štíra, s modrýma očima a smyslnými rty, s plnými ňadry, dokonalými křivkami ženských boků, a pochopitelně i s nepřehlédnutelnými křivkami a tvary chodidel. Tak to je Jana Koptová. Její syn Marcel mě považoval za svého velkého přítele. Byl jsem pro něho jakýmsi vzorem, podobně jako tomu bývá u starších sourozenců. Pořád se na něco vyptával ohledně cyklistiky, zajímala ho i moje pracovní pozice v ČSA a rovněž i zážitky z cestování, z vodáckých výprav a různých střípků z mého života, který nikdy rozhodně nebyl nudný. Pokaždé se na nás těšil až tak, že kolikrát nemohl dospat, v ty vzácné chvíle jsem si v souvislosti s ním častokrát vybavoval své vlastní dětství, především dobrodružství s Lubošem Krejzou, ale i pobyty na horách, divadelní zkoušky, nebo jen docela obyčejné klábosení v lidických ulicích. Přál jsem si, aby Marcel prožíval něco podobného a aby vyrůstal v dobrodružných zážitcích, ovšem bez traumat a bloků, co by jeho další život mohly krutě poznamenat.
Borovany jsme v roce 2001 navštívili i před vánočními svátky a ani zimní mrazivé počasí se sněhem na hrázi jihočeských rybníků u Veselí nad Lužnicí nám nezabránilo v tom, abychom si cyklistiky užili i mimo obvyklá, teplejší roční období.
Nicméně, přece jen bylo jarní a letní cestování s horským kolem působivější. Jedním takovým dnem byl první Máj, lásky čas, jak jej Karel Hynek Mácha dokázal svým poutavým způsobem popsat. Já svůj měsíc lásky roku 2002 nakousl velmi poetickým, i když poněkud neobvyklým a zvláštním způsobem. Chystali jsme se s Peťulou objevovat dosud neprozkoumaná zákoutí letohrádku Hvězda a přilehlého parku. Tou dobou tu nádherně voněly azalky, kvetly na záhonech macešky a světu na odiv se připravovala rozvinout poupata růží. Se Sluncem nad hlavou jsme mířili širokou cestou přímo k hvězdicové stavbě letohrádku, byl jsem pevně posazen do sedla svého modrého horského kola Author, zatímco Peťula si teprve zvykala na jízdní vlastnosti nového famózního modelu americké značky Specialized, který jsem jí vyhlédl v malém cyklo-obchůdku nedaleko Karlova náměstí.
Volný prvomájový den teprve začínal a těšili jsme se, až si někde konečně koupíme nějakou bagetu, posadíme se na lavičku a posvačíme. Vtom mi do oka spadla malá muška a svým poněkud rozostřeným zrakem jsem zpozoroval v dálce před sebou Jolanu Strakovou. V její oblíbené fleecové mikině. Myslel jsem, že mám snad vidiny, ale kdepak, zpoza stromu se vynořil Kryštof a brzy na to se dal zahlédnout i její současný přítel (budoucí manžel) Max Vojta. Zdvořile jsme se pozdravili a vedli jsme všichni čtyři takový, víceméně formální, rozhovor, jak se kdo má, a co dělá, nic, co by stálo za zmínku. Vzápětí se k nám přiblížil Kryštof, který tou dobou pobíhal volně po parkové zeleni, aby si očichal dvě nové tváře, se kterými se jeho panička vybavuje. Zamířil nejprve k Peťuli. Seznámil se s jejím novým kolem, s jejími sexy lýtky, vzápětí odběhl k odpadkovému koši a cosi tam hledal. V tu chvíli mě napadlo, že na mě už dočista zapomněl, začaly se mi rázem hlavou honit všechny ty krásné zážitky, co jsme spolu prožívali: V Řepích na louce, na vycházkách po mých nočních směnách, kdy jsme spolu courali po sídlišti, na Pazderně při montáži výztuže naší lodě Sahara, u Freda v chatě na Slapech, v Železné Rudě cestou na vleku k vrcholu Špičáku, v Přílepech za domem na prostorné louce … všechno se mi to živě promítalo jako film a vtom Kryštof zanechal odpadků u koše a zamířil přímo ke mně. Jen zlehýnka si mě očichal, otočil se zpět k tomu koši s odpadky, ale sotva ušel pár kroků, zarazil se, jako by strnul v tetanové křeči. Prudce vyvrátil hlavu a štěstím vyskočil z místa do výšky asi půldruhého metru! Neskutečně kvílel a kňučel, svíjel se po zemi, ihned mi přinesl nějaký kus klacíku, že mu ho mám jako házet. Všichni jsme tu stáli jako opaření, takovou reakci od Kryštofa rozhodně nikdo neočekával. Když jsme pak později šlápli do pedálů a ujížděli směrem k nejbližší prodejně, kde se dalo koupit něco k snědku, Kryštof se za námi rozběhl, brzy mě dohonil a běžel vedle mě. Marně na něj Jolana volala, ten tu přece znovu objevil svého starého přítele, který se mu před několika lety kamsi ztratil! Nakonec jsem musel zastavit, aby si jej mohla připnout na vodítko. Byl to vzácný okamžik, kdy jsem nejmilejšího psa, co jsem tu na planetě Zemi osobně znal, viděl naposledy. Sbohem Kryštofe!
Zatímco jsme se s Petrou vzdalovali od letohrádku Hvězda a v mysli se mi ukládal ten úplně poslední obraz Kryštofa, jaký jsem v životě spatřil, přímo přede mnou se objevil Honza Potměšil na kolečkovém křesle. Usmáli jsme se na sebe, zvedl jsem mu ruku na pozdrav, že se zrovna seběhla taková úžasná konstelace, taková nádherná souhra událostí, co se ne tak často stává, on mi pokynutím ruky odpověděl a ještě jsme se za sebou ohlédli, ačkoliv jsme se viděli v životě vůbec poprvé. Sbohem Honzo a díky za pozornost!
S Peťulou jsme nakonec doputovali až na letiště, na moje pracoviště v hangáru F, a v poklidu jsme tu posvačili, abychom využili docela přívětivé atmosféry opuštěné kanceláře v době pracovního svátku, kdy se po chodbách procházeli jen zaměstnanci směnného provozu údržby letadel, a kdy tu vládl víceméně klid.
Období třetího roku nového milénia však již nebylo tou idylkou, o níž jsem se rozvyprávěl v letech předchozích, kdy v ČSA vládly mainframové počítače a první unixové servery od firmy ICL. S uzavřením kapitoly dvacátého století se situace v ČSA dokonce začala stávat čím dál, méně snesitelnou. Vedení podniku, jedno z mála, kterému se podařilo aerolinky udržet v plusových číslech, tedy v zisku a ne v mínusové ztrátě, bylo v důsledku politické rošády svrženo a Prezidentem Českých aerolinií se stal Jaroslav Tvrdík. Co je to za člověka? Raději se mě neptejte. Raději ne. Pohodová práce za časů Bartuška a Pitnera byla ta tam a budově administrativního a provozního centra APC se začalo přezdívat Titanic. Pan Tvrdík zpočátku putoval napříč podnikem, mapoval terén, snad tu hodlal zavést svou novou ježatou vojenskou image, zavítal osobně i na pracoviště Dispečinku posádek a zahlédl tu na okamžik Jirku Volfa. Aniž by se vůbec přesvědčil, kdo Jirka Volf vlastně je, jak zásadní a důležitá je jeho pracovní pozice, poté, co si povšiml jeho delších vlasů a vousů v „indickém stylu“, prohlásil doslova: „Odstraňte toto zamaštěné individuum!“ Byl to okamžik, kdy bylo možno celou situaci okomentovat jediným výrazem: „Pýcha předchází pád!“ Abyste byli v obraze i Vy a neposuzovali někoho jen podle jeho zevnějšku, Jirka Volf je jedním z nejschopnějších lidí ve svém oboru, byl u zrodu celého velkolepého a nesmírně složitého projektu Aves (plánování a koordinace letadel a posádek), dalo by se říci, že je jeho duchovním otcem, a nastane-li v tamním objektu nějaký problém s programovým vybavením, každý si drbe hlavu a spěchá za Volfem. Doslechl jsem se, že Jirka kdysi programoval lety některých družic pro NASA. A pan Tvrdík? Čím se mohl pochlubit on? Dal nám všem jasně najevo, už v několika svých prvních veřejných projevech, že má za lubem nějaký megalomanský projekt, aby mohl ještě víc povyrůst. Že by se imatrikulace letadel ČSA, po světě tolik známá a uznávaná značka OK, pomalu, ale jistě začala obracet na K.O.?
V souvislosti s nepříjemnými lidmi ve vedení podniku a jejich trapnými nohsledy jsem si vybavil povolání revizora, jehož počínání rovněž nesklízí žádný obdiv. Až na jedinou výjimku. A tou je Jaroslav Marvan – Gustav Anděl – revizor elektrických drah města Prahy. Anděl na horách a Dovolená s Andělem, legendární filmy, co se na ně dá dívat pořád a nikdy nezestárnou. Nevím, jaké Vy máte osobně zkušenosti s těmi skutečnými revizory, já tedy vskutku smíšené. Záleželo vždy pochopitelně na tom, zda jsem zrovna jel „na černo“, nebo zda jsem cestoval „na bílo“. Zpravidla jsem se pohyboval dopravními prostředky vždy „na bílo“, nejsem typ člověka, co zbytečně riskuje, aby pak musel platit tučnou pokutu. Pražskou MHD jsem využíval v době, kdy jsem dojížděl na ruzyňské letiště z řepského sídliště, a měl jsem u sebe pokaždé dostatečnou zásobu jízdenek, protože se mi nevyplatilo pořídit si průkazku s kupónem. Mnohdy jsem totiž mířil na noční služby autem a pro těch zbývajících 7 denních směn nemělo význam si kupóny pořizovat. Průkazku s kupóny, včetně prvního pásma mimo pražské centrum, jsem využíval pravidelně v době, kdy jsme již bydleli ve Velkých Přílepech, občasná návštěva revizora tedy měla vždy jen formální a nudný charakter. Zajímavější to bylo v době, kde jsem byl ve vztahu s Petrou Kapkovou.
Naše cestování po Praze bylo naprosto nepravidelné a většinou jsme využívali pražské metro k častým cyklovýletům. Jízdenky jsme si však pořizovali vždy, protože uniknout revizorům, nebo se v metru před nimi skrýt i s horským kolem, by dokázal skutečně jen Pan Tau. Když už jsem se tu o nádherné filmové roli Otto Šimánka zmínil, jednou se mi skutečný trik Pana Tau povedl. Bylo to na jaře roku 2003, tehdy jsme si s Petrou čerstvě zařídili bydlení u její babičky v Žatci a denně jsme odtamtud dojížděli do pražských Dejvic. Petra měla situaci mnohem snazší, žatecký autobus jí totiž zastavil jen několik desítek metrů od Masarykových kolejí, kde v té době pracovala, ale já musel vystoupit o dvě zastávky dříve, v pražském sídlišti Dědina, odkud je to do hangáru F asi dva kilometry. Z Dědiny se k hangáru snadno dopravíte městskou dopravou, zastavuje tu linka autobusu č. 119, a to v pravidelných intervalech, co dvacet minut. V tom problém nebyl, potíž byla v tom, že jsem u sebe nemíval žádnou jízdenku, a na zastávkovém stání na konci města žádný automat na jízdenky instalován nebyl. Měl jsem tedy dvě možnosti: Buďto se vydat podél frekventované a smraduplné silnice směrem k centrální budově České správy letišť a absolvovat ne zrovna příjemný dvacetiminutový pochod, anebo podniknout rychlou a pohodlnou, ale tak trochu riskantní cestu autobusem MHD.
Celá vtipná pointa ovšem spočívá v následujícím rezumé: Jako zaměstnanec ČSA, který se mohl prokázat služební průkazkou, jsem měl dopravu autobusy MHD v areálu letiště zdarma – tato dohoda se vztahovala na všechny zaměstnance letiště a byla součástí smlouvy ČSA, ČSL a ŘLP s Dopravním podnikem hl. m. Prahy. Jízdné zdarma mi ale platilo až od následující zastávky. Zkrátka, z Dědiny k další zastávce jsem se podle platných regulí měl prokázat označenou platnou jízdenkou. A tak jsem se často zhostil dobrodružného podniku a riskoval, že nastoupím do autobusu, kde bude revizor. Ovšem pokud si mě nevšimne, nebo mě nestačí zkontrolovat během dvou minut, co se autobus dopraví k následující zastávce, mám vyhráno. Pak už stačí jen ukázat ID kartu, a je to. Takto mi to vycházelo asi půl roku. Nikdy se mi nestalo, že bych ráno kolem půl deváté v poloprázdném autobusu, nebo ve voze zaplněném víceméně zaměstnanci letiště, se byl s nějakým revizorem setkal. Až jednou… měl jsem takový divný pocit.
Autobus přijel úplně nacpaný až k prasknutí a byl plný turistů s kufry, co dopoledne mířili někam do světa. Do takové sardinkové tlačenice s vydýchaným vzduchem se mi pochopitelně nechtělo, neměl jsem však jinou možnost, neboť jsem si moc dobře uvědomoval, že jestliže do této velké plechovky od sardinek na kolečkách nenastoupím, nestihnu si odpíchnout na píchací kartě příchod do 8:30 hodin a bude z toho nepříjemné vysvětlování, proč jsem nedodržel ranní rozpětí pružného ranního příchodu do půl deváté. Vysvětlovat šéfovi, že dojíždím denně ze Žatce, a to jen víceméně kvůli svému strýci a kvůli jeho nesnesitelné povaze, která mě vyštvala z nedalekých Lidic, že zbytečně kvůli němu vyhodím měsíčně 4 tisíce korun jen na jízdném, a že autobus přijíždí do Prahy tak tak, abych to do půl deváté stíhal, jsem rozhodně nehodlal absolvovat.
Vmáčkl jsem se tedy do stodevatenáctky a přitiskl se na jeden z kufrů nějaké španělsky mluvící starší paní. Kolem mě to vesele hlaholilo, připadal jsem si tu jako v Barceloně. Napadlo mě: „Tak jen pár minut a jsi v hangáru, jen klid!“ Ale můj ledový klid se záhy změnil v nejistotu, až obavy. Do přední části autobusu totiž mířil kvapem revizor, kontroloval jednoho pasažéra za druhým, a ti měli všichni k mé smůle označenou jízdenku, takže kontrola probíhala velice svižně. Autobus se ke všemu začal teprve pomalu rozjíždět, protože musel před výjezdem ze zastávky dát přednost nějaké koloně vozidel. Do příští zastávky daleko a revizor je už ode mě asi pět metrů. Zbývá mu zkontrolovat pět nebo šest pasažérů. V tu ránu mě napadla zajímavá spásná myšlenka. Říkal jsem si: „Představuj si, že máš označenou jízdenku, a že se nic neděje, jsi hrozně maličký a nejsi vůbec vidět. Jsi neviditelný! Revizor nemá důvod tě kontrolovat, má tu jinou práci. Hlavně klid a uvědom si, že jsi hrozně maličký a neviditelný.“ Jak mě tyto myšlenky napadaly, tak jsem se podle nich i řídil. A stalo se něco neuvěřitelného, co mi asi nikdo nebude věřit: I přesto, že jsem stál uprostřed skupiny turistů, kteří houfně podávali revizorovi lístek, a ten si počínal naprosto systematicky a postupoval tak, aby nikoho neminul, mě úplně přehlédl, ačkoliv jsem byl z té skupinky Španělů téměř nejvyšší a postavou nejrobustnější. A to si ještě legračně vypomáhal svým ukazovákem a ujišťoval se, že nikoho zkontrolovat nezapomněl. Kolem mě prošel tak, jako BYCH TAM VŮBEC NEBYL!“ Revizor pak ještě zkontroloval všechny pasažéry v přední části autobusu, rozhodně tu nezapomněl na nikoho z nich, já raději na další zastávce vystoupil a přesedl do právě přijíždějícího autobusu č. 179, ale to už mi platila ID karta a mohl jsem být naprosto klidný. Na píchací kartu jsem obtiskl příchod v 8:29 a tuto výjimečnou událost jsem okamžitě mířil oslavit do zdejší jídelny, kde jsem si koupil Studentskou pečeť a nabídl ji i Petrovi Čermákovi, aby si vzápětí vyslechl toto mé velmi neobvyklé vyprávění.
Setkání s revizory rozhodně stojí za zmínku i v poslední den vodácké výpravy po Vltavě v Českých Budějovicích, v sobotu 7. srpna 1993. Byl to den jak vymalovaný, slunečný, s modrými nebesy, s bílými obláčky jen tak zlehka plujícími po azurové obloze. Navečer jsme zakončili plavbu na malém plácku za fotbalovým hřištěm SK Meťák a kromě působivých zážitků z průběhu výpravy, jež si každý z nás odnášel v podobě nezapomenutelných vzpomínek, jsem se mohl pochlubit příjemnou novinou: Ve společné kase ukryté v drobné kožené peněžence, kterou jsem tu po celý týden plavby opatroval, zbyl po závěrečném vyúčtování všech plateb za kempy a potraviny zůstatek rovných 1000 Kč. Na tehdejší dobu poměrně slušné peníze. Nakonec jsme měli v plánu uspořádat rozlučkovou večeři a zbytkem ušetřené částky uhradit sumu za odvoz plavidel Avií nastávajícím tchánem Pavla Müllera…. a nyní již nechme promluvit řádky z kroniky vodácké výpravy Vltava 93:
Omývám si vodou spálená stehna a rozpálený obličej a jsem docela rád, že zanedlouho planeta Země přestane pohlcovat v této zeměpisné šířce mohutný tok sluneční energie. Jaderná syntéza uvnitř nejbližší hvězdy účinkovala po celý dnešní den s takovou intenzitou, že se naše pokožka výrazně zbarvila dohněda. Položil jsem pádlo do klína a rozhlédl se kolem sebe. Napravo kontrastují bíle omítnuté vilky s azurovou oblohou a opačný břeh tu lemují vysoké topoly. Svým stínem zpříjemní mojí relaxaci. Moje zamyšlení, tok mých myšlenek, přerušil polystyrenový květináč s muškáty. Ano, květináč. Toto poznávací znamení nám oznamuje, že nablízku táboří Pavel s Věrou. Břeh je ale dost vysoký a co se skrývá za ním, z hladiny řeky není vidět, navíc je všude takové podezřelé ticho… …naposled hrábnout pádlem, naposled provést manévr s lodí, poslední obrat, poslední mistrné zakotvení. Před námi se otevřelo romantické zákoutí na konci areálu fotbalového hřiště. Pár metrů odtud tu nepochybně zakopnete o šňůry Pájova zeleného stanu, vedle něho se povaluje převrácená loď na bok, je nanejvýš pravděpodobné, že tu někde blízko budou,…seběhl jsem proto ke stanu, přímo k jeho uzavřenému vchodu, a rád bych Pájovi se stanem něco provedl. Položit ešus s vodou těsně ke vchodu, aby do něj šlápl, nebo mu uzamknout vchod patentním zámkem. „Alespoň si na šňůru k jejich stanu dám sušit svoje mokrý tričko,“ začala Pavla s ověšováním stanu různými předměty. „Pavlo, sundej to!…“ „No jo, máš pravdu, mě se to taky nezdálo, já si hned myslela, že to není jejich stan.“ „No vidíš,….a Kachňák by byl schopen instalovat do cizího stanu dokonce nášlapnou roznětku k poplašnýmu dělobuchu.“
Pája s Věrou jsou už na cestě domů. Prý tu zanechali vzkaz, že přijedou s rodiči Avií – zítra v devět hodin ráno. A ten jejich stan je sbalený a schovaný pod převrácenou lodí. „Kachňáku, vem si k sobě pár lidí a sežeňte někde dřevo k táboráku. Dnes je náš poslední společný večer a měli bychom všichni u něj posedět a opéct buřty.“ „Tak jo, a vy pojedete do města ty buřty koupit. O.K. A Danielo, zbylo nám 1000 korun, takže z toho zaplatíme i dost velký podíl nafty za dopravu lodí. To je skvělý, nemyslíš?!“ „Je, to víš, že jo!“ S úsměvem jsem předal Daniele svou peněženku – společnou kasu, mám nyní (pochopitelně) skvělou náladu a chystáme se kromě opékání vuřtů i na večeři do nějaké príma restaurace. Dokonce není třeba chodit daleko, pár metrů odtud je na hřišti postavena příjemná útulná zahradní hospůdka. Dobré jídlo, pití, pohodička…, zdá se, že mi nic nemůže pokazit náladu. …“Kachňáku, nenesem nic, chytil nás revizor!“ „Ha, ha, ha, tys mě, Hanko, rozesmála!!!“ „Fakt, chytil nás revizor,…z celý tvý ušetřený tisícovky máme kulový.“ „Cha, cha, cha, cha, Danuško, pokus o vtip to je, to musím uznat, ale já myslel, že vy s Hankou si na mě vymyslíte něco pikantnějšího, něco parádnějšího, jak vás znám, a ne takovou ubohou historku s revizorem!!!“ Pohled do Tondovy rozzuřené tváře však signalizuje něco úplně jiného. V trolejbuse skutečně polovinu výpravy kontrolovala dvojice revizorů a jeden z nich, mladý, neoblomný, zřejmě zakomplexovaný muž, se nenechal přesvědčit: V sobotu večer, kdy není v této okrajové části města možné nikde v automatu, natož v uzavřených trafikách, koupit lístek, museli dotyční co nejdřív do centra, aby ještě zavčasu před zavírací dobou sehnali něco k jídlu, a byli ochotni si lístky koupit. Georg revizorům nabízel peníze, ale s tím „důležitým“ mladíkem se dohodnout prostě nebylo možné. Já nemám slov! Na následující straně se objeví (objevily se v kronice, která už se ve fyzické podobě nedochovala) 18 kusů jízdenek. POZOR! Jsou to nejdražší jízdenky v Českých Budějovicích, každá za 51 Kč!
Třetí příhoda s revizorem proběhla o pět let dříve. Psal se rok 1988 a mířili jsme s mou budoucí manželkou Gábinou za její sestrou do kladenské čtvrti Bresson. U Jitky jsme pobývali často, naše rozhovory a posezení u kávy končily vždy pozdě večer a pochopitelně se nám nechtělo vůbec domů. Obvykle jsme cestovali do Lidic vždy posledním autobusem ČSAD a k němu jsme měli zjištěný navazující spoj kladenské linky MHD č. 5. Gábina byla poctivá a spolehlivá a vždy zajistila včas dostatek jízdenek, které bychom tak pozdě v noci nemohli nikde shánět, poněvadž automat na jízdenky v této okrajové části Kladna zkrátka neexistoval. Přistoupili jsme do naprosto liduprázdného autobusu, kde kromě nás seděl pouze řidič, bylo to, myslím, někdy v úterý, většina místních obyvatel Kladna už po dvaadvacáté hodině zalehala do postelí v očekávání dalšího pracovního dne. Jen my se vezli prázdným autobusem ke kladenskému autobusovému nádraží a nic nenasvědčovalo nějaké mimořádné příhodě. Vůz odbočil na hlavní silnici, směřující z Rozdělova do centra Kladna, a já v ruce pevně svíral dvě jízdenky. Byli jsme však s Gábinou zaujati vzájemným rozhovorem, zřejmě na nějaké zajímavé téma, že jsem doslova zapomněl jízdenky ve strojku označit. Blížili jsme se k zastávce U nemocnice a již z dálky jsem na dobře osvětleném chodníku zahlédl známou tvář starší ženy. Kdysi dávno, ke konci sedmdesátých let, v některých autobusových linkách prodávala jízdenky, aby se tak ulehčilo řidičům, a již jako středoškolák jsem se s ní několikrát setkal, kdy působila jako revizorka výhradně na linkách ČSAD Praha – Kladno. Co tu tak pozdě v noci dělá? Možná byla někde na návštěvě u svých známých a vrací se domů, podobně, jako my. To mi problesklo hlavou a pořád jsem v ruce držel ty dva neoznačené lístky. Seděli jsme s Gábinou dokonce přímo před označovacím strojkem a měl bych býval spoustu času obě jízdenky označit, napadlo mě však, že paní revizorka z linek ČSAD jistě není revizorkou v MHD, ovšem chyba lávky! Nikdy nepodceňuj protihráče! Autobus zastavil, my se dál s Gábinou nerušeně bavili a revizorka k nám vlétla jako sup na svou kořist. Na žádnou reakci jsem se nezmohl a jen jsem nechápavě civěl do těch jejích škaredých tlustých brýlí, jak se jí blýskají oční panenky, a jak si libuje v sepisování protokolu o úhradě pokuty. Tehdy činila pokuta 200 korun za obě naše neoznačené jízdenky a namísto, abychom si sypali popel na hlavu, nebo se se sklopenou hlavou tvářili zkroušeně a chmurně, oba jsme explodovali výbuchem hlasitého smíchu, až se za námi, kromě revizorky, ohlédl i nechápavý řidič.
Vraťme se však nyní do ČSA, do doby o patnáct let později, kdy i přes nepříznivé „vojenské“ podmínky jsme se na našem pracovišti dokázali pobavit a zasmát:
Na naše plechové dveře od kanceláře v hangáru F jsme často věšeli cedulku s nápisem: PŘIJDU HNED – to, když jsme si potřebovali odskočit na WC, nebo do kantýny. Jednoho dne Lukáš Piskač k cedulce PŘIJDU HNED přilepil další štítek, který oznamoval, že JSME NA OBĚDĚ. Další den k těm dvěma přibyl třetí: JSEM VE SKLADU. Visely tam tři bezprizorní, nic neříkající papírové štítky a nikdo se neobtěžoval je sundat.
Napadlo mě, trochu si zažertovat. Vzal jsem do ruky fix a vytvořil jsem na čtvrté cedulce další nápis:
Mám průjem, bude to trochu déle trvat, vrátím se asi za hoďku.
Za chvíli jsem na dveře pověsil další dvě:
Opaluji se na terase, přijdu až po západu Slunce.
Kojím dítě, přijdu hned.
Fakt jsem nečekal, jaký to způsobí na chodbě poprask, … psal jsem tedy dál …
Zavřeli mě do mrazáku, přijdu, až rozmrznu.
Jsem na očkování proti psince, přijdu možná zítra.
Musíte zazvonit pořádně, kolega si ještě dnes nevyčistil uši.
Jsem na Petříně v bludišti a moc se mi tam líbí!
Krmím sýkorky, přijdu, až mi dojdou rohlíky.
Po víkendu u nás zazvonil Jirka Lébl z Techniky letadel a nic od nás nechtěl, ani nepotřeboval. Ptal se jen Lukáše, zda-li nemáme nějakou novou cedulku. A tak jsem připsal …
Nejde zastavit voda, držím prst na ventilu a nedosáhnu druhou rukou na kliku u dveří, abych Vám otevřel.
Chytám kanára, hned jsem tu.
Opravuji orloj, vydlabávám vteřinovou ručičku. Přijdu v září.
Jsem po zásahu bleskem takový malátný, bude chvíli trvat, než se zvednu ze židle.
Spadl jsem do kotle s polévkou, jsem ve sprše.
Pasu ovce, ještě zaženu těch posledních 79 zaběhlých, a hned jsem tu.
Jsem v brnění a sám se ze židle nezvednu.
…a cedulky se množí …
Pokládám dlažbu ode dveří k oknu. Jsem u okna. Lepidlo tvrdne 20 hodin.
Honí mě pes, když budu rychlejší, přijdu.
Čistím ucpané WC, přijďte mi pomoct.
Přilepil jsem se na žvýkačku a nemůžu se zvednout ze židle.
Jsem u zubaře, asi to nepřežiju, takže už nepřijdu.
Zrovna vyměňujem žárovku, kolega je na štaflích a já je držím, za chvilku jsme tu.
Jsem zasypán v solném dole, přijdu brzy, už slyším záchranáře.
Stojím ve frontě na Trabanta, přijdu 7. listopadu.
Opyluji květy v jabloňovém sadu, ještě 1 796 337 423 květů, a jsem tu.
Jsem na Novém Zélandu, přijdu za 10 minut.
Čistím akvárium, bude chvíli trvat, než z něj vylezu.
Dnes je středa 23. června, odklízím sníh, přijdu hned.
Cedulkové dobrodružství zachvátilo celý hangár a alespoň trochu přispělo k uvolnění atmosféry a napjatých mezilidských vztahů.
V roce 2002 jsme s Petrou opustili Lidice a odstěhovali jsme se do Žatce, kde jsme bydleli v bytě 2+1 s její babičkou. Babička měla své stařecké vrtochy, ale byly to takové snesitelné drobnosti. Byt v Žatci dostával postupně nový kabát a v tomto směru mi vyšla vstříc i známá lékařka, která mi zajistila čtyřtýdenní nemocenskou. Potřeboval jsem z toho bláznivého martyria v ČSA vysadit a také se věnovat jen sám sobě a odpočinku, i když jsem „odpočíval“ formou aktivní manuální práce. Obývací pokoj potřeboval vymalovat, koupelnové a kuchyňské dveře jsem opatřil novým nátěrem tixotropního laku a v rekonstrukci bytového jádra nám pomohl i místní řemeslník, jehož šikovné ruce vybouraly umakartové jádro, vystavěly z pórobetonových tvárnic Ytong nové příčky, instalovaly rohovou vanu a umyvadlo, a koupelnu s WC obložily novým obkladem. Podlahu jsem již dokončil svépomocí, dlažbu jsem pokládal i ve vstupní chodbě, v obývacím pokoji staré parkety zakryl nový modrý koberec, pokoj z jedné strany uzavřela skříň na míru s posuvnými dveřmi a nechyběla ani výměna okna a dveří na balkon za nová, plastová. Vestavěné skříně na míru a částečně výměnu oken nám pomohli financovat naši rodinní přátelé David a Hedvika Brožovi, jimž ještě jednou touto cestou děkuji za finanční dar 50 tisíc korun.
Byt nám poskytoval dostatečné soukromí a zázemí, značnou nevýhodou bylo ovšem zdlouhavé cestování do Prahy. Zpočátku jsme čtyři až pět hodin denně na cestách autobusem nebo vlakem z práce a do práce dokázali snášet, tato procedura byla však natolik úmorná, že jsme pak skoro celou sobotu prospali nebo proleželi v posteli. Neděle pochopitelně uběhla velice rychle a nedá se říct, že by v Žatci byl nudný život, volný čas jsme tu trávili v čajovně nebo v cukrárně, obědvali jsme v palačinkárně, chodili jsme krmit kachny a labutě do Podměstí k řece Ohři a velice často jsme navštěvovali žatecký plavecký bazén, o jehož existenci mnoho lidí z blízkého okolí ani neví. Poslední den v týdnu však bylo nutné ulehat ke spánku docela brzy, abychom byli schopni v pondělí v pět hodin ráno znovu začít ten idiotský pracovní kolotoč.
Náš vztah s Petrou se ale počátkem roku 2004 vyvíjel směrem k rozchodu. V Žatci jsem již pak bydlet nemohl, o drahém pronájmu v Praze nebo v Kladně jsem ani neuvažoval, a tak vzniklo sice dočasné, ale to nejparadoxnější řešení, jaké by mě mohlo vůbec kdy napadnout. Bydlel jsem v práci.
Měl jsem nastěhované všechny svoje drobnosti v kanceláři hangáru F, která byla tak prostorná a docela útulná, že jsem se tam cítil skoro jako doma. Přespával jsem tam na rozkládací pohovce ve spacáku a prádlo jsem si pral o víkendech v umyvadle, umístěném přímo v kanceláři. Se stravováním nebyl žádný problém, do kantýny jsem to měl pár kroků, sprchy jsou hned vedle, a na obědy a večeře jsem docházel do jídelny v letištní hale. Večer mi zbyl čas i na nějakou tu zábavu.
