Gemini signum – 1991
Setkáte-li se s dvojčaty, jednovaječnými, co jsou si k nerozeznání podobná, uvede Vás to alespoň do rozpaků? Nebo je budete milovat až za hranice svých možností? Takoví jsou Blíženci. Jsou mým znamením osudu, dá-li se to takto nazvat, i když slovní obrat OSUD raději nevyslovuji. Osud nahraďme svobodnou vůlí, bude to přesnější. A výstižnější.
Setkání s Blíženci mi dávalo křídla, měl jsem pocit, že se miluji s několika krasavicemi najednou, co se vejdou do jedné schránky. Na krku nést známku Blíženců je specifický rys, abyste to pochopili, musíte si nejprve uvědomit, že to nejsou výkyvy nálad, změna priorit, či bez varování přechod k jinému životnímu stylu. Je to stav mysli být v mnoha zorných úhlech současně, a to každý nedokáže. Proto jsem Blížence zkoumal vždy Blíž.
Rok 1991 byl pro mě jedním z nejzásadnějších v mém životě. Byl do jisté míry ve znamení dvou překrásných, okouzlujících, milovaných a milujících dívek, abych dokázal dojít až za hranice omezení, co se snaží svobodného Ducha zotročit a podmanit. Byly to dívky Blíženci. Obě žily ve stejné ulici, o sobě nevěděly, přesto měly jedno společné. Dotkly se hvězd. Dvě bytosti z jedné ulice se nikdy nesetkaly. Každá sice z jiného konce, ovšem nebyla to „49. avenue from New York city“, kde se den co den potkává asi patnáct tisíc lidí. Byla to naopak kratičká, docela obyčejná kladenská ulice obytných rodinných domů v okrajové čtvrti Bresson, co je zvláštní tím, že ji lemuje z jedné strany hluboký borový les. Nebudu Vás déle napínat.
Ta první se jmenuje Jitka Knotková, za svobodna Kuchařová, a v roce 1991 jsem jí mohl titulovat dosti podivným, přesto výstižným přízviskem – švagrová.
Jak už jsem naznačil, bydlela s manželem a se dvěma dětmi v severní kladenské okrajové čtvrti s názvem Bresson, kde zdědila po dědovi dům s menší zahradou ve Škroupově ulici na okraji lesa. Vídali jsme ji každý volný víkend, často i ve všedních dnech, směřovali jsme (s manželkou Gábinou, za svobodna Kuchařovou) do těchto míst s bleděmodrým kočárkem, s malým Alešem, autobusy ČSAD Praha – Kladno, a z autobusového nádraží linkou č. 5 kladenské Městské hromadné dopravy.
Obě dvě sestry si zamilovaly ten podivuhodný mechanický přístroj, co mu nikdo neřekne jinak, než šicí stroj. Být v takové domácnosti obnášelo buďto tomuto svéráznému životnímu stylu naplno propadnout, nebo od něj prchat mílovými kroky a dále hledat něco víc, tohle přijmout jen jako krátké zastavení. Já si zpočátku zvolil to první. Bylo to nadmíru snadné, stačilo zalistovat v Burdě, a že jsme jich měli doma slušný štos, byly v nich překrásné modely, jak dámské, tak i pro pány. Pravda, první, co bylo, že jsem vždycky nové číslo časáku prolistoval, zda se na mě neusměje štěstí a náhodou nespatřím obnažené kotníky a taková chodidla, že by pod jejich výraznou klenbou mohl garážovat malý angličák. Že mě ženská chodidla fascinují už od doby dospívání nemusím utajovat, připadá mi to přirozené. Lidské tělo, a přiznejme si, že zvláště to ženské, všechny jeho oblé hrany a smyslné křivky, jsou divem světa.Nejsou tím osmým divem až za zahradami Semiramidinami a Farským majákem. Jsou tím prvním. A chodidla? Víte, jen kolik kůstek tvoří jejich složitou stavbu? Zobrazují na malé plošce celé tělo,akupresurními body na jejich mapě dokážeme posílit orgánový systém, spočívá na nich celá váha naší schránky a přesto dokážou být na pohled tak okouzlující a vzrušující. Jejich geniální tvůrce musel zvládnout spojit v jeden celek funkčnost, spolehlivost, oporu, krásu, eleganci, estetiku, harmonii zakřivení a proporcí.
Obnažených chodidel v časopisech na počátku devadesátých let k vidění moc nebylo, přesto se zahraniční módní a oděvní tituly této ideji přibližovaly asi nejvíc. Časopisy Burda s ženskými křivkami ukrytými v sukních, halenkách, svetrech a pláštích však byly v naší domácnosti především motivací využít předností šicího stroje, byla to svým způsobem šance, abychom se všichni oblékali podle svého vkusu. Nahrával tomu i konec osmdesátých let, lidé se více otevírali barvám, oděv byl oproti předchozí době odvážnější a vzdušnější. V prodejně textilu jsme byli pečení vaření, s prodavačkami jsem si pomalu tykal, kladenský obchůdek narvaný až k prasknutí tolika vzory a druhy tkanin mi připomínal arabské překupníky s textiliemi v hlučných přeplněných tržnicích a vždy jsem se tak trochu zasnil, jaké by to bylo obléknout tenhle hnědý samet, nebo co bys řekl na jarní světle modrou bundu? Frčely i kostkované kalhoty, dal jsem jim přednost i před tradiční riflovinou. K tomu všemu, a to už opravdu nebylo úniku, obdržela Gábina fungl nový šicí stroj od babičky jako součást svatebního daru a rodinné výbavy. Byl to vyvedený mechanismus, slušný model značky Veritas, dokážu to posoudit, i když jsem na něm ušil sotva pár teplákových bavlněných souprav.
Jitčin dům se nachází na skutečně velmi působivém místě, kdo tuto kladenskou lokalitu dobře zná, jistě mi dá za pravdu. Škroupova ulice, a na ní navazující ulice Antonína Škváry, jsou hraniční zónou okraje lesního porostu, jehož vznešený název Přírodní park Džbán není jen pouhopouhým slovním obratem. Zalesněná plocha městských částí Bresson a Ostrovec zásobuje vydatnou energií všechny jejich obyvatele a teprve, máte-li srovnání s jinými místy k bydlení, kde stromy a les jsou jen prázdným pojmem, teprve tehdy si tento fakt dokážete dobře uvědomit. Svěží lesní vzduch s přirozenou vlhkostí, typická vůně smrčin a borových sosen tu bude provázet každý váš krok, ať se tu jen pohodlně procházíte, nebo si hodláte v lese zaběhat, že, Milane.
Já do lesa běhat nechodil. Měl jsem tělesného pohybu v posilovně až až. Znáte tu zlidovělou melodii: „Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu,…“ ? Kdyby na mě hajný přišel, tak by se mě leda tak maximálně mohl zeptat, odkud mám tu elegantní teplákovou soupravu. A tak jsem namísto procházky hvozdem a rozhovoru s lesníky usedal do šedého čalounění nesmírně pohodlné sedací soupravy a konečně se radoval z posezení u kávy. V poklidu, u pootevřeného okna, kudy z něj zavanul ten fantastický lesní vzduch, co jsme ho doma neměli, a ani nemohli mít. Snažte se to představit. Zavřete oči a zhluboka se nadýchněte. Co cítíte? Jestli tureckou kávu a borovici limbu, tak je to správně.
Pravidelným konzumentem kávy jsem byl již dlouhá léta, v té době jsem si ještě plně neuvědomoval všechna úskalí tohoto nepřirozeného, silně kyselinotvorného nápoje nabitého alkaloidy, okrádajícího tělo o zásoby minerálů, především magnézia. Vůni kávy jsem si často spojoval s příjemným rituálem a ten se vydatně exponoval právě za přítomnosti naší bressonské hostitelky. Jitka byla zvyklá odjakživa servírovat kávu ve skle, to byla pro mě ovšem naprostá exotika, neboť jsem byl zvyklý na kafe z porcelánových a keramických šálků, nakonec jsem si tento způsob oblíbil natolik, že jsem jej přijal za vlastní i v naší domácnosti. Pamatujete se na ty klasické válcové odlévané hrnky s vroubkovaným povrchem, s nimiž jsme se nejčastěji setkávali v cukrárnách či kavárnách?
Domácí pohodu dokázala zvýraznit i vůně čerstvých zákusků a bez sebemenších pochyb mohu tvrdit, že mi nejvíc chutnaly právě na Bressoně, v obýváku, v šedém čalounění křesla sedací soupravy. Mějte oči zavřené a naslouchejte. Slyšíte? Přelom osmdesátých a devadesátých let byl něčím zvláštní. Ta hudba byla něčím zvláštní. Já ji považoval za jistou naději, vzdálený horizont.
Co ta muzika? Sledujete ta její specifika počátku devadesátých let? Že končící léta osmdesátá právě vystavěla základ pro ten nový posun vědomí, co je stále ukrytý tam hluboko v nás, abychom jej konečně začali hledat a spojovat si souvislosti? Cítíte to? Vnímáte tu úžasnou cestu k sobě? Cestu mnoha nových preferencí, co ten starý zatuchlý systém deformuje a zahazuje do košů?
Bressonská setkání s Jitkou Knotkovou – Kuchařovou byla ve stylu káva – zákusky – válenda – havaj až do konce června roku 1991. Pak se něco změnilo. Muselo to přijít a já na to byl připraven.
Naslouchal jsem stále více své intuici, víc a víc jsem měnil priority, to nepodstatné házel za hlavu a sumýroval si v hlavě vědomosti, aby korespondovaly s vědomím v mém srdci. Změnil jsem rapidně stravovací režim, sbíral po střípkách nové a nové poznatky o všem možném, a ze všech stran. Odhazoval bludy, co vám kdo nabulíkuje, zejména v masmédiích, potkával jsem také úměrně tomu nové tváře, které s mou novou cestou úzce souvisely, až jsem se divil, jak je tohle možné, a kde se tihle lidé vzali, jakoby vyrostli v lese ze skrytého podhoubí. Šicí stroj a kávové dýchánky musely jít stranou. Byla to spirála. Vír, co se roztočil směrem vzhůru, a já už se dolů nechtěl vrátit. To byl teprve ten správný počátek revoluce. Ne té, co se tvářila, že proběhla již před dvěma lety. Pravou revoluci poznáte tam uvnitř. Pokud tam není, je to jen maska, falešná hra, která nikam nevede. A já stál ve Škroupově ulici, tentokrát na jejím opačném konci, a vešel do domu, abych se dotkl hvězd. V pravý čas a na správném místě.
Když začnete měnit vědomosti na vědomí, začnou se dít věci. O tom nepochybujte. Mystický rok 1991 se zpočátku loudal, vlekl, až se přehoupl do své druhé poloviny. Ale to už nabíral na síle a rychlosti. Součástí spirálního víru byl velkolepý vesmírný plán. A začalo to docela nevinně: V polovině roku 1991 vyrukoval Jarda Mezera s nápadem, co kdybychom společně obnovili vodácké výpravy z 80. let. Moment! Kdo je to Jarda Mezera? Že je to brácha Martina Mezery, byste zřejmě za pár okamžiků dokázali odvodit, ale já Vám do toho skočím. Ani ve snu by Vás totiž nemohlo napadnout, že tenhle dvanáctiletý klučina, co se s námi sedmnáctiletými plavil před pěti lety po Lužnici, vyzrál v osobnost nesmírně ochotnou a společenskou, s obrovskou touhou naplnit štěstím své blízké, aby se pokud možno dokázali jako stmelený kolektiv bavit na horské chatě, na říční hladině, na lyžařské výpravě, na zamrzlém rybníku, v zábavném parku, na visuté lanovce, na dostihové dráze, na turistickém výšlapu od rozhledny k rozhledně, na cyklistickém rendez vous, no zkrátka všude, kde neschází legrace a kde se lidé dokážou uvolnit, upřímně se zasmát a rozjímat. Takových lidí kolem nás moc není. Tedy takových, co za Vámi přijdou, něco Vám nabídnou a neočekávají nic na oplátku.
Už jsem si na to zvykl, na Jardu Mezeru a ty jeho nápady rozdávat radost. Vodácká výprava v docela jiném složení, než před pěti lety, to je lákavá představa. Navrhl, že bychom se mohli plavit po Berounce, a že si s obstaráním vodáckého vybavení nemám vůbec lámat hlavu. Měl jsem na starosti pouze sestavit plavební harmonogram – jakýsi předběžný itinerář a zajistit jízdní řády vlakových spojení do Chrastu u Plzně.
Plavbu jsme zahájili v sobotu 3. srpna. Byl to báječný letní den plný Slunce. Že se na prvním jezu téměř všichni převrhli, vždyť proboha také zaléval otevřené lodě, jak pominutý, a to jste klesli ke dnu, ani jste nevěděli, jak, tak o takových vodáckých šlágrech psát nebudu. Že se Mára chytal bortu a Jarda na něj z pozice kormidelníka hulákal z plných plic, ať se ho pustí, jenže šok z rozpohybovaného škuneru byl silnější a jez si zapsal do deníčku další skalp. O nějaké kolize tu přece vůbec nejde.
Jsme na Berounce! Konečně! Poselství shůry. Vztyčili jsme navečer sluncem vyšisované stanové konstrukce s tím typickým odérem tkaniny, co je cítit jen z impregnovaného plátěného přístřeší. Konečně!
Romantika začíná tam, máte-li možnost se tomu druhému podívat dovnitř. Do jeho nitra. Jak se cítí, co prožívá, jak vnímá Vás a sám sebe. A dokáže-li s Vámi komunikovat, aby to nebyl monolog. Nebude vás rozptylovat ani mobilní telefon, délka hovoru, výše kreditu, bezplatná wi-fi a podobné hovadiny. My měli nevýslovné štěstí. Že žádné mobily neexistovaly a že studenti střední školy nebyli dosud zasaženi zmateným světem dospělých. Světem, ve kterém dělají, co by neměli dělat, a naopak co by měli dělat, nedělají. Na vodácké výpravě bývá ze všeho nejdůležitější první večer. Pakliže se vydaří, máte vyhráno. My se utábořili v malebném údolí pod docela nenápadnou vesničkou Darová. Ve strmém kopci, odkud byl překrásný výhled na lesklou stříbřitou hladinu Berounky, jsme s Pavlou Nešporovou nasbírali plnou tašku hub, a to byl porost zřetelně vyprahlý, že dozajista neviděl vodu dobrých čtrnáct dnů. Večerní oheň se pomalu rozhořel…
V kotlíku bublala skandinávská polévka z pytlíku vylepšená houbovými úlomky a Tonda Nešpor spustil: „Raz, dva, raz dva fis moll, á sedum – ta Kanada, ta je ta tam, a Manitou je na to sám…“ Na chvíli se odmlčel, aby usrkl ze svého zbrusu nového antikorového tábornického hrnku kávu značky Tchibo, která obohatila na začátku devadesátých let tuzemský kávový sortiment.
Oheň pomalu dohořívá, vlhký vzduch, co se plíží od hladiny, vám studenou rukou sáhne na ramena, ohnivá rudá zář oslní všechny kolem vás. Dušana Gabriše, Roberta Pokorného, Marka Zárubu, a mezi nimi už dokážete rozeznat i docela neznámé tváře Jitky Brodecké a Evy Steinerové.
Co by vám jako vodákům na Berounce mělo utkvět v paměti, pakliže máte to štěstí a Berounka není úplně na suchu, je Čivický jez. On je to vlastně popisně správně jez u Žíkovského mlýna, ale to je celkem fuk, podívejte na tu krásu: A to koupání! My měli Slunce téměř nad hlavou, opíralo se nám přímo do tváře a oslňovalo třpytivou bublinkovou vířivku, jakou rozhodně nehledejte někde v aquaparku. Měl už jsem toho masírování docela dost, na chvíli jsem ulehl do trávy, vzal jedno vzrostlé stéblo mezi zuby a zahleděl se na obzor hrající všemi barvami. Naklonila se ke mně Eva Steinerová a já zřetelně mohl počítat červené a bílé proužky na jejím nátělníku. Zjevně jí zaujalo to ticho a mlčení.Nebylo třeba slov. Mlčeli jsme spolu. Pod námi to hučelo a kvílelo pod tlakem vlnobití, zdálo se, že těm mladíkům dole chyběl už jen osvěžující drink, nějaký výborný pomerančový, nebo ananasový džus, či snad jahodový koktejl?
Na koupání pod Žíkovským jezem rozhodně nevzpomíná v dobrém Martin Mezera. Ten tu v rozdováděném bouřícím živlu utopil svůj hnědý apartní klobouček. Kloboučku někteří vzdali hold minutou ticha, tu ale nekonečná vířivka tekoucí vody v pozvolné propusti bez ustání přehlušovala a bylo jí docela ukradené, že klobouček nějakého Martina Mezeru provázel na vodáckých výpravách téměř patnáct let. Evě a mě to bylo ukradené rovněž. Jak klobouček, tak celé to eldorádo kolem.
Ztrátu kloboučku si Martin vykompenzoval velice brzy, ještě tentýž den, a to originálním způsobem. Zmiňuju se o něm naprosto záměrně, neboť to k duchu počátku devadesátých let prostě patří. Před liblínským vodáckým kempem byl v té době postavený takový docela provizorní dřevěný stánek s občerstvením a vedle něj dva stoly, lavice a plátěné slunečníky. Slušně nám vyhládlo a když už nic, tak aspoň ta opečená klobása. Měl jsem ruce opřené o stůl, sledoval jsem před sebou krajinu, jejíž profil by se hodil malíři modelem, Eva si přisunula kelímek s limonádou blíž ke mně, aby nejspíš mohla sledovat to moje zaujetí. Že by jí nějak oslovili její spolužáci, o tom nemohla být řeč, a teprve ne obchodní strategie Tondy Nešpora a Martina Mezery, kteří už si plácli s majitelem stánku na dodávku mosazných rolniček a zvonečků, vyráběných na půdě rodinné soukromé zámečnické dílny.
Před námi byl Liblín a ádyjé romantiko. Evino zaujetí vzalo za své, že by si nějak libovala v přeplněném kempu, by bylo na této hrbolaté ploše připomínající tankodrom stěží reálné. Na chvilku se tu však zastavme. Liblín oplývá dvěma zvláštnostmi. Tou první je stabilní, ničím neporušená, tradice výzdoby prosklených vitrín na náměstí, v duchu rozvoje a výstavby rozvinuté socialistické společnosti. Pravda, v roce 1991 mě pár let stará výzdoba až tak nepřekvapila, jenže úplně stejnou propagační vitrínu s rudými hvězdami a budovatelskými hesly jsem tu znovu objevil i v roce 1995. Tady se skutečně zastavil čas.
Druhou zvláštností je ten pověstný vodácký tankodrom, v jehož bezprostředním okolí rostou výhradně listnaté stromy. Na tom pochopitelně není nic podivného, ale najít ve zdejším listnatém lese dostatek suchých větví na večerní oheň,… no podnikněte do Liblína malý výlet a přesvědčte se sami. Dřevo na oheň tu majitel kempu prodává – velice prozřetelně – nařezané, svázané a sdrátované kulatými obručemi do válcového tvaru. Máte alespoň jistotu, že je dřevo proschlé, a že oheň bude skutečně hořet. Prodejce si je velmi dobře vědom toho, jaký nadlidský výkon musí vodáci podstoupit, aby z lesa donesli alespoň jeden suchý klacík. Něco podobného se tu přihodilo Dušanu Gabrišovi – jediný nalezený suchý klacík v celém lese bylo nutné nejprve z vyvráceného stromu odříznout. Malá příruční pilka, kterou s sebou vezl a ochotně s úšklebkem Dušanovi zapůjčil Tonda Nešpor, však na klacík nestačila. Vysílený a propocený mladík nakonec raději vytáhl z peněženky svůj díl potřebného obnosu a přispěl ke koupi svázaného kotouče vyschlého smrkového paliva.
Liblínský kemp si jistě vybaví Jarda Mezera při vyslovení sousloví „nakládaná rajčata“. Jarda s Martinem připravili na lihovém vařiči k večeři chutný buřtguláš. Byl skutečně výborný, chtělo to však doplnit nějakou zeleninou. V letním horku by samozřejmě čerstvá zelenina vodácké putování nemohla dlouho přežít, pro tyto účely jsme měli k dispozici zeleninu nakládanou. Sáhl jsem po jedné z malých sklenic, ze které vlivem říční vody zmizela etiketa, bylo ovšem na první pohled patrné, to podle oválného tvaru plodů, že jde o malá nakládaná rajčata. Jarda sklenici letmo přehlédl pohledem, rychlým hmatem ji otevřel, napíchl na vidličku jeden z plodů, vsunul jej do úst a naplno zkousnul. Vytřeštil oči, začal ječet a vřískat, protože namísto rajčat šlo o nakládané, velmi, ale velmi pálivé feferonky.
Po mnoha letech jsem se začetl do té prastaré kroniky Vodácké výpravy Berounka 91 a nedalo mi to, doplnit pětadvacet let starý text sem, na web:
Stany stavíme zhruba před šestou hodinou a jelikož teplota vzduchu a vody dosud příliš neklesla, začal se každý dle svého gusta občerstvovat. Mladší část výpravy se nyní restauruje v místní hospůdce, já osobně jsem se vykoupal v řece a nechám si od masérky Pavly provést masáž zad, mimochodem velice příjemnou. Pojedl jsem s Mezerovci pistáciové buřtíky, půlku Luncheon meatu, a k příloze jsem nabídl nakládaná rajčata. Jarda Mezera v domnění, že jde skutečně o rajčata, jeden z plodů vsunul do úst, přičemž půl hodiny škytal a lapal po dechu a tvrdil něco o nějakém pálení, nebo co. No jo, pravda, voda smyla ze sklenky nálepku, kde bylo napsáno: „Nakládané feferony“.
V Liblíně nepálily jenom feferonky, pálilo i letní Slunce. Jako vodáci jsme měli neskutečné štěstí. Po celou dobu našeho putování po Berounce nás každý den ráno vítala obloha bez mráčků a v průběhu dne se tu a tam objevil jen nějaký bílý kudrnatý beránek. Typická letní idylka, vhodná na koupání, a pro vodáky doslova ráj. Prožívali jsme jej i následující den cestou z Liblína do obce Zvíkovec, byť to byla nejdelší a nejnamáhavější etapa. Dokázali jsme ji pak obohatit o cákání, šplouchání a házení si s míčem, no vlastně to nebyl míč v pravém slova smyslu, šlo o takový dětský puntíkovaný balón, co se dal sehnat v každém hračkářství, jenže ten náš nalezenec z roští byl pěkně zašlý a zpuchřelý. Dalo se s ním ale stále dobře pinkat a byl zdrojem zábavy pro celé dnešní teplé a slunečné odpoledne. Chtělo to však ještě něčím oživit, nějakým vkusným nápadem bystré mysli a na to byl specialista Tonda Nešpor. Hodil po mně tenisák. Na první pohled docela obyčejný tenisák ale nebyl tak obyčejný, jak by se mohlo zdát. Byl to GLOBUS BEROUNKY !!! Lihovým fixem na jeho povrchu zdařile vymalovaný průběh toku Berounky, se všemi známými místy, kudy jsme proplouvali.
(Touto cestou děkuji Bojarovi z panoramio.com za nádherné fotografie, jež nám mohou zdejší malebnou krajinu alespoň trochu přiblížit.)
V úseku mezi Liblínem a Zvíkovcem za Rakoluskou rybárnou si rozhodně dopřejte alespoň půlhodinovou pauzu. Vodáci toto kouzelné romantické místo znají pod názvem Podkrašovský mlýn.Nedaleko odtud se na kopci nad řekou rozprostírá malinká vesnička netypického jména „Bohy“ a na božském jezu se tentokrát objevil dar z nebes v červenobílém nátělníku. Levý břeh vyplnila prostorná louka, protější svah lemuje hustý les, celá scenérie vyhlíží velice pozoruhodně. A necelý kilometr odtud se na skalním ostrohu nad řekou vypíná zřícenina hradu Krašov. Bojarova fotografie překrásného místa poblíž obce Bohy mi po mnoha letech, co jsem tu naposledy spatřil Evu Steinerovou na horní hraně jezu s úsměvem na rtech a s dolíčky ve tvářích, neustále připomíná to příjemné pondělní odpoledne, tehdy jsem ho popsal v kronice stručně jednou větou:
Pohrává si s námi elektrizující proud vodní masy, jak nám předvádí tento dravec (s přiloženou fotografií Ivana Zelenky), a Martin neváhal vylovit ze své bandy voltmetr, aby se přesvědčil, zda je proud vodní masy opravdu elektrizující…
Já o ten voltmetr ani nestál. Nepotřeboval jsem ho. A Evě Steinerové by jen zacukaly koutky. Vlastně jí zacukaly. Věděli jsme své. Že je tu elektrizujících médií víc, a že namísto měření ampéráže a voltáže stačí natáhnout ruku. Tam, odkud to přichází.
Vždy, když Vás andělé obdarují, nikdy nejste na pochybách, že vás pocit blaženosti rozhodně nemine. Z nebes seslaný dar v proužkovaném tílku je tu se mnou, mám jej pořád před očima, v mysli si jej dokážu přehrávat napořád, až se mi z toho všeho vhání slzy do očí. Poházené kameny pokryté mechem, mezi jejich spárami tryská nespoutaná vodní masa, brzdí ji klenuté štíhlé boky s urousaným trikem, smočeným jen pod hrudník. Obnažená lýtka, mírně přikrčená, ovívaná chladivou emulzí z vody a bublinek, pronikající až pod stélku bílých plátěných šněrovacích bot. Pěšinka v rovných vlasech sotva nad ramena se barví dozlatova od sluneční záře. Bude poledne a je čas dát svému srdci trochu klidu, odpočívat, relaxovat, zvolnit. Bytost v pruhovaném nátělníku nabitá touhou žít. Prostě jen být. A snít. Hlavně snít. Byla … byla něžná, křehká, zranitelná, citlivá, tak citlivá. Především to byla senzační holka. Naprosto otevřená ke komunikaci na jakékoli téma. Doslova mravenčení v zádech, abych měl zas příležitost naslouchat své intuici. Zabředli jsme spolu do témat tabuizovaných, nepopulárních, zahalených třináctou komnatou, jaká se je většina lidí neodváží ani vyslovit. Má sedemnásť a chôdzu ženy a v očiach otázku, čo láska zmení…
Týden volna na hladině Berounky, oslňované každé ráno Sluncem nízko nad obzorem, s vonícím lesem za zády, s obřími skalisky hrajícími všemi barvami v kontrastu s tmavěmodrou oblohou – to s vámi zacloumá. Budete v docela jiném světě a pak se přistihnete, že vás napadají myšlenky, až se budete sami sebe ptát, odkud se berou. Budete chtít se tudy plavit napořád, zastavit čas, ovládnout relativitu, abychom mohli být jen v přítomném věčném okamžiku. Tady začnete chápat, že něco mezi nebem a zemí skutečně je, a pokud ten příběh s vámi někdo dokáže sdílet, někdo, koho milujete, a ten cit je vám oplácen stejnou mincí, nemůžete už dál jet ve starých kolejích. V tu chvíli můj vnitřní hlas zpozoroval její zrcadlený obraz na vodní hladině: „jsem tady s tebou“, pravil ten odraz, stačilo se ohlédnout a v mysli se zjevilo těch pár řádek od Vrchlického, že za trochu lásky bych světa kraj bosky obešel. „Je dobře, že jsi tady, už jsem ani nedoufal, že něco takového někdy přijde“.
Po zvíkovecké etapě jsme navštívili Skryje. Splouvat řeku Berounku s Tondou Nešporem a jeho dcerou mělo svoje zvláštní přitažlivé kouzlo. V chatové osadě poblíž obce Skryje, nedaleko od ocelového snýtovaného obloukového mostu, si Nešporovi vystavěli rekreační objekt, skromnou přízemní chatku bez vlastního zdroje pitné vody. Pro vodu docházeli k veřejné pumpě, jejíž vrt byl jen několik metrů vzdálen od říčního břehu. Na pár minut jsem obsadil suché WC. Posedět u Nešporů na suchém hajzlu v klidu a pohodě, jen za slyšitelného prozpěvování lesního ptactva, znamenalo mimochodem vzít tam do ruky roztomilou knihu kreslených vtipů Pavla Kantorka. Pavla Nešporová (juniorka) měla přezdívku Myš a jak se tak dívám na tu psí misku a prosebný, a nepochybně i dosti odvážný, výraz toho malého tvora, jako by to byla celá Pavla. Z prostorné chatové kuchyně záhy energicky vyklouzla druhá Pavla, Pavla senior či Pavla starší, nebo mamka Pavla, chcete-li, zkrátka byla to Tondova manželka, velmi srdečná bytost, co jí nikdo neřekl jinak, než Drobek. Pravda, byla skutečně drobné postavy, se svým manželem mohla svůj vzrůst měřit jako David s Goliášem, ale srdce měla ooobrovské, řekl bych, že svojí velikostí (kvalitou) předčilo to srdce Goliášovo. Pavla mě poprosila, abych se chopil malého dvoukoláku a s Dušanem seběhl z kopce, kousek za řeku k malému obchůdku, a zakoupil zde 5 vanilkových cukrů, půlku chleba, basu limonád a 20 vajec. Goliáš byl nablízku a využil této příležitosti k tomu, abych přikoupil k vejcím, chlebu, limonádám a cukru ještě dvě láhve jeho oblíbeného laku na rakve – fernetu. Dušan mi cestou vyprávěl nějaký příběh ze školních lavic, ale především naprosto vypustil z hlavy, cože to máme vlastně koupit. Naštěstí jsem si to zapamatoval, toho však Dušan hodlal využít a začal do mě hučet: „No jo, chleba, limonády, cukr, dvacet vajec a dva fernety. A nemělo to být – chleba, limonády, cukr, dvacet fernetů a dvě vejce? Že se Tonda spletl? Určitě říkal dvacet fernetů a dvě vejce.“ Tuto svou přiblblou mantru neustále do zblbnutí opakoval – „Dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce…“ až jsem v obchodě přišel konečně na řadu, když přede mnou stálo ve frontě asi pět lidí. Dušan mi ještě naposledy zašeptal do ucha: „Dvacet fernetů a dvě vejce“, a já málem, tedy málem spustil: „Dobrý den, prosil bych dvacet fernetů a dvě vejce“. Prodavač se tedy nezarazil, a to byly v regálu přede mnou vystavené fernety asi jen čtyři, ale studený pot mě poléval, jistě si tu situaci dokážete představit. A Dušan? Ten se culil jak andělíček a jako ten největší frajer, v poslední chvíli, kdy už jsem se sbíral k odchodu a chystal se zaplatit, dodal: „Hele, a co ten cukr, limonády a půlka chleba???“
Zlobit se na Dušana? To by ani nešlo. Byl to ten nejhodnější kluk z Lidic a kvůli dvaceti fernetům, co by dokázaly zmást nejen mě, nýbrž i prodavače ve stánku nad řekou, by to nemělo ani za mák smyslu. A pak, navečer jsme neodolali zavítat do skryjské hospůdky na jedno, na dvě točený, Dušan zřejmě vytušil, že mi přece jen zlepší náladu, když se promění v číšníka a postaví vychlazený nápoj s pěnou přímo přede mě na stůl, na papírový tácek, a já jen zíral, kde se to v něm bere…
Vždyť já ani to pivo vlastně nepotřeboval, stačilo mi nabírat do plic příjemně teplý letní vzduch, protáhnout bolavá záda z toho věčného pádlování, prožívat extázi z uvolněných endorfinů po fyzické námaze a naslouchat přitom ptačímu hlaholu. Poslouchat cvrlikání cvrčků v trávě, co se chystají své koncertování brzy pro dnešek ukončit. Mě opravdu stačilo pozorovat ty mladé sedmnáctileté, jak to prožívají teď, a naplno. Jako já před pěti lety v majdalenském kempu na Lužnici. Tehdy to byla jiná výprava, jedinečná, ale tahle je také jedinečná. Dušan, Robert Pokorný a Jarda Mezera u jednoho stolu a před nimi celý jejich život. Jejich obrovský plán, jak rozvinutý koberec. A Eva Steinerová, co se mi tak často dívala hluboko do mé duše, až jsem z toho zůstával v rozpacích. Co ty, Evo, jaký bude ten tvůj koberec života, kam ho rozvineš, a kdo se po něm bude moci projít? Komu to dovolíš? Budeš mít v očích stále tu hloubku, budou tvé úvahy stále tak „dospělé“, jako teď, kdy je ti sedmnáct?
Škoda, že s námi před hospodou neposeděl i Martin Mezera, ono by to snění rázem přešlo v zemitou býčí energii, jaká dokáže přehlušit tok myšlenek vzdušných Vah a Blíženců. Ten oplácaný vazoun by zcela nepochybně použil jednu svou oblíbenou vodáckou mantru ohledně konzumace piva: „Jdeš na pivo?“ „Jo, dám si jedno, dvě.“ „Jasně, 1 – 2, slovy dvanáct!“
Berounka je překrásná řeka a kdo se po ní neplavil, těžko mi uvěří. Zvláště, máte-li možnost plavit se po ní s příjemnými společníky. Akorát si dejte pozor, co pijete, kde se toho napijete, a kolik toho vypijete. Vyzráli by na to ti, co se drží známého sloganu: „Vodu pijou žáby, pivo starý báby, my pijeme rum.“ Kdybych chlastal ten rum, a to si s alkoholem rozhodně netykám, dopadlo by to jinak. Zaháněli jsme žízeň ve Skryjích z té pumpy u řeky, voda byla sice pitná, ale jen po převaření, a to jsme netušili. Druhou noc ve Zbečně jsme si užili, bakterie v našich tělech se pomnožily natolik, že se to nedalo ukočírovat. Kdybych tu noc měl barvitě popsat, bylo by to tu samé „píp“, „píp“. Tak se raději přesměrujte někam jinam, odpusťte si ten neodolatelný pohled do útrob suchého záchodu ve zbečenském kempu, kde všechny ty bakterie nakonec skončily, a kochejte se přírodními krásami, jaké vodákův ostříží zrak ani nestačí sledovat. Kochejte se třeba s hrnkem kávy Tchibo, aby Vás naladil na frekvenci prožitků té doby, a klidně se na tom křesle, co sedíte pohodlně zhoupněte. Komu schází pocit pohupování se na hladině, ať si do ruky uchopí pádlo. Pozor však na to houpání- židle je při takovém pohybu značně vratká a zrádná – to zjistil na vlastní kůži Venca Knotek při hodině Strojírenské technologie.
Já na pohupování se se židlí ve škole moc nebyl, bohatě mi stačilo, když se Venca několikrát ze své židle zřítil, a nejhorší pád proběhl před zraky Inženýra Valečka, který svým kantorským přístupem dokázal vždy zajistit ve třídě hrobové ticho. Do hrobového ticha se Venca svalil, my se jen řehtali smíchy, zdemolovaná židle skončila za poslední lavicí a výuka pokračovala. Ačkoliv jsem nebyl vůbec žádný houpač a naopak jsem na židli sedával často o přestávkách v opačném sledu, tedy s opěradlem vpředu, mým nejoblíbenějším posedem tu byla poloha se zkříženýma nohama přímo pod sebou. Právě tento styl však mohl být jednou z příčin, kdy jsem si málem obě nohy ošklivě zlámal. Naše školní tvrdá překližková sedadla ve čtvrtém ročníku střední školy navrhoval do výroby zřejmě průměrný, až podprůměrný strojař konstruktér, což jsme i při našich nepatrných znalostech a dovednostech dokázali rozpoznat. Základ celé konstrukce – nohy – tvořily dvě protilehlé, zohýbané ocelové trubky do tvaru písmene U, zaklesnuté do sebe pod pravým úhlem, které byly svařeny jen v jednom bodě pod sedadlem nepatrným svárem. Tuto konstrukční chybu prokazovala tzv. vysoká úmrtnost židlí, a to nejen v naší třídě. Na jednoho takového zmetka jsem doplatil, i když jsem se na své židli vůbec nehoupal. Dřepím takhle jednou o přestávce s nohama skříženýma pod židlí a po chvíli mě napadlo nohy odtud vyprostit a posadit se rovně. Jakmile jsem to udělal, svár dvou trubek pod sedadlem praskl a já se s velkým rámusem sesul k zemi. Celá třída náhle ztichla, poněvadž nikdo netušil, co se vlastně stalo, vzápětí jsem pochopitelně vyvolal nepopsatelný jásot, a to tak hlasitý, až vešla do dveří naše třídní profesorka Ploháková z vedlejšího kabinetu. Té jsem nemusel vůbec nic vysvětlovat, ona dobře věděla, že já k houpačům nepatřím, sedával jsem vždy v první lavici v prostřední řadě, kde jsem jí byl přímo na očích, a odkud, promiňte mi ten výraz, jsem jí mohl alespoň energeticky objímat. Pomalu jsem se sbíral ze země, prohlížel si nový stříbrný řetízek nad jejím levým sexy kotníkem a ona jen nevěřícně kroutila hlavou, na čem to musíme sedět.
Pokračujme ještě chvíli z jiného soudku. Nechme vodáckou výpravu odpočívat, ponechme jí prostor, aby se v mysli mohla vrátit, aby se nepřevařila jako rozvařená polévka, co není k jídlu. Poslední podzimní listí už ze stromů spadlo a já oslavil své roční působení v Československých aeroliniích. Byla to doba, řekl bych přívětivá, ještě poznamenaná kvalitou vymožeností socialistického zřízení. Fungovaly odborové organizace, zaměstnanci mohli doslova za hubičku využívat podnikové rekreační objekty a nezapomínalo se ani na výlety stmelující kolektiv, co přitom nebyly ani vnucující, ani komerční reklamní šaškárnou. Proto docela často zavítám ve své mysli na podzimní podnikový výlet,autobusem do Brna. Ubytovali jsme se v pěkném lesním hotelu Myslivna, navštívili jsme výstavu výpočetní techniky INVEX a po celou dobu nám přálo příjemné slunečné počasí.
Na období přelomu roku 1991 / 1992 rád vzpomínám, i co se týče hudby.
Takový George Michael, to byl balzám. Těch zajímavých titulů bylo víc, nenechte se mást, kupříkladu Climie Fisher – Love changes Everything, nebo The Beloved – Sweet harmony, Kaoma – Lambada, Black – Wonderful Life, Desireless – Voyage Voyage, Nick Kamen a jeho I promised myself, či snad Vanessa Paradis – Joe Le Taxi?
A Eva Steinerová? Měla v sobě cosi tajemného. Něco křehkého a přesto silného. Co stojí za to prociťovat, prožívat, sdílet. Být šťastný. Toužil jsem jí objímat, hladit jí ve vlasech, cítit její jedinečnou vůni, naslouchat nezaměnitelnému hlasu, který bych i dnes dokázal rozpoznat mezi tisíci, a jehož typickým znakem bylo každičké velmi zvláštní, ale vzrušující vyslovení souhlásky „T“, když jazyk opírala nezvykle o horní patro. Sledovat prostorové obrazy linoucí se z jejího nitra, sytit se tou laskavou energií, být jí nablízku a snažit se ze všech sil tohle všechno jí oplácet. Jistě není náhoda, že Jitka Knotková a Eva Steinerová, obě dvě z jedné bressonské ulice, obě dvě Blíženci druhé poloviny května, se mi přihrály do životní pásky, aby mi připomněly, kdo vlastně jsem. Ale Eva? Tam bylo něco víc. Bezedná nádoba lásky, touhy, porozumění, soucitu, něhy, a přitom důvtipu, hnacího motoru, jiskry, co zažehne pochodeň cesty k sobě. A já ji tolik potřeboval. Evu, i tu pochodeň. Byli jsme oba na začátku.
Touha doplnit jeden druhého rozhrnula závoj všedních šedých schemat, až se stalo něco krásného. Nalezli jsme se navzájem ve svých očích. Byla to láska. Opravdová. Ryzí. Čistá. Zvídavá. Toužebná. Byl to stav mysli „deep inside.“ Bylo to něco, co nemůžete jen tak někomu vyprávět. Je to jen ticho. Klid. Naplnění. Splynutí. Byli jsme oba dva na začátku a nad hladinou Berounky na nižborském mostě jsme si slíbili, že se tou cestou vydáme. Už jsme si byli jisti, že cesta vede tam, kam se oba dokážeme dívat i přes horizont temnoty, která nás tu neustále obklopuje, zatímco se tváří jako svatoušek.
Miluju filmy s Happy Endy. Ale život na této planetě je natolik poučný, a to spadne hřebínek lecjakému frajerovi, co se cítí silný v kramflecích. V tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy se mladí lidé teprve rozhlíží kolem sebe, neměla Eva dostatek sil, aby některé zvrácené buňky jejího vlastního těla dokázala nahradit těmi zregenerovanými. Evu Steinerovou jsem znal přibližně v této podobě. Byla velice ženská a přitom neposkvrněné dítě. Nevýslovná kombinace kontrastující zralosti a dětského úsměvu, co se těší na každičký okamžik, aby jej vychutnal a prožil. Duše ryzí čistoty, kde žlutá zář přechází v bílé nevinné světlo, bytost upřímná a milá a zároveň nadprůměrně inteligentní. Byla opravdovým diamantem mezi uhlíky. Miloval jsem ji se vším všudy, byla to jediná žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit být a existovat po jejím boku v těch nejrozmanitějších situacích, a se kterou by mi opravdu stačila ke štěstí jen pouhá maličkost.
Eva Steinerová svým charakterem a životním postojem předčila mnohé své vrstevníky a těm se nepochybně zdála chladná a nepřístupná. Jako křehká a nepřístupná princezna. Musíte však tuto princeznu vzít do náručí, oslovit ji a být k ní upřímný. Nic neskrývat, nic nepředstírat, nic nekamuflovat, být zkrátka sebevědomý, docela obyčejný skromný kluk. Teprve pak vás obejme a rázem si uvědomíte, že jste konečně u cíle.
Náhody neexistují
Vše má se vším nějakou spojitost, vždy se někde nachází příčina, která předchází následku. Vždy. Jinak by nemohlo nic být a existovat. A nemělo by to ani žádný smysl. Kolik lidí na této planetě si stále myslí, že je něco dílem náhody, že někde něco vzniklo náhodně, je až zarážející.
S mou budoucí partnerkou Petrou Kapkovou, o které se dočtete v pasáži posledních dvou kapitol mého webu, jsme v roce 2002 začali oprašovat hudební skvosty 80. let, většina z nich byla k nalezení ve formátu MP3 na skrytém datovém NT serveru v ČSA, kam někteří kolegové mohli přispívat a tuhle muziku ukládat. Začínali jsme tehdy s výběrem norského tria A-HA, měl jsem je vydatně vyposlouchané z roku 1986, z toho fantastického týdne, kdy jsme malovali trička na vodu a náš pokoj se proměnil ve vesmírný koráb plný emocí a zážitků, jaký jen stěží v životě prožijete.
Pečlivě jsme vybírali a skladby zařadili takto:
01 Dark Is the Night for All 1993
02 Take on Me 1985
03 To let You Win 2000
04 Angel In The Snow 1993
05 Summer Moved On 2000
06 Velvet 2000
07 Stay on These Roads 1986
08 Thought That It Was You 2000
09 I Wish I Cared 2000
10 Crying In The Rain 1990
11 I Call Your Name 1990
12 Waiting For Her 1990
Vypálili jsme vše na hudební CD a poslouchali muziku většinou při cestě ze Žatce do Prahy ve sluchátkách. Jediná skladba mi do celého seznamu nějak nepasovala. Vnímal jsem, že tam mezi ně prostě nepatří. Ne, že by nebyla poutavá a harmonická, ten pocit mi napovídal, že není určena nám dvěma s Petrou.
Byla to
Thought That It Was You.
Pozor však na správný kontextový překlad názvu skladby! Slovo „thought“ znamená myšlenku, myšlení – proces myšlení. Pozemšťané by si tuto větu mohli jednoduše chybně přeložit „Myslela jsem, že jsi to byl ty“, což by však vyjadřovalo naprosto jiný smysl. Myšlenky se totiž rodí v srdci, ne v mozku. Slovo thought znamená zrod myšlenek, srdeční záležitost – cit, pocit. Něco vnímat, prociťovat, považovat něco za pravdivé. Tato věta tedy znamená ve správném znění: „Cítila jsem, vnímala jsem, že jsi to byl ty!“ Skladba vznikala v roce 1999, bylo to v době, kdy můj partnerský vztah s Jolanou Strakovou, o níž se dočtete ve vyprávění v letech 1993 – 1998, se již chýlil k závěru a hledal jsem opět nový, kvalitnější. Už ne takový, postavený na ryze zemitých specifikách, navíc podložený sobectvím, majetkem, a všemi těmi negativními vlastnostmi, co se kolem toho točí. Hledal jsem něco víc. Pozemského a zároveň nadpozemského. Vesmírného. Duchovního. Chápete? Všechno to začalo koncem roku 1997, kdy jsem zvažoval vybudovat v podkroví přílepského domu jakousi vesmírnou observatoř, mít tam dalekohled a pozorovat hvězdy. Jolaně jsem se s tím nikdy nesvěřil, pravděpodobně by to nepochopila. Už jen pouhým vyslovením slov „observatoř“ a „dalekohled“ se myšlenky daly do pohybu. Nejprve se mi do cesty připletla Jana Machová, byla to první vzpruha od Vodnářky, která mi pomohla vztah s Jolanou ukončit tak, abych se neutopil v traumatech bolestné samoty. Přece jen si na partnera zvyknete, i když vztah ke konci skřípe, jak vrata od chlíva. Pak se na scéně objevila Petra Kapková, druhá Vodnářka. Rafinovaným způsobem, že bych ho sám nevymyslel. Stačilo jen do éteru vysílat myšlenky: „Najde se někdo na úrovni, kdo chce se mnou sdílet společné chvíle?“ Stačilo tím žit a vysílat myšlenky, nemusel jsem nikde nic ventilovat, ani psát přitroublé texty do seznamky a chlubit se, jaký jsem a nejsem. Oba vztahy s Vodnářkami mě opět začaly posouvat někam vzhůru a vrátily mě tam, odkud jsem k nebeskému žebříku šplhal. Do roku 1991. Vnitřní život, cit, láska, něha, to bylo pro mě vším. Hledal jsem na Internetu knihu „A přece létají“, kterou jsem si kdysi dávno zamiloval, a kterou jsem tlumočil, spolu s úvahami o nesmrtelném duchovním životě, podloženými Moodyho Životem po životě, Evě Steinerové.
Právě v tomto období se Morten Harket, Mike Furuholmen a Paal Waaktaar rozhodli podniknout cestu do pískovny poblíž Plzně, kde natáčeli videoklip úvodní skladby nového alba Minor Earth Major Sky (malá Země, velký Vesmír). Jak je tohle proboha mohlo napadnout? Proč takový „vesmírný“ název? Proč zrovna Česká republika pro tyhle tři Nory? Vždyť pocházeli z Norska a měli procestované skoro celé USA, tam je přece tolik nádherných ploch písečného typu! A k záběrům nehostinné šedé měsíční krajiny, aby z ní pak dimenzionální branou pomyslně vstoupili do barevného světa, mohlo docela dobře posloužit prostředí Utahu nebo Nového Mexika. Proč zrovna okolí Plzně – řeka Berounka – moje milovaná destinace a místo, kde to v roce 1991 všechno začalo? Bylo to celé záhadné a vzrušující zároveň.
Víte, kde se ten klip natáčel? V pískovém lomu v Chrástu u Plzně!!! A Chrást u Plzně, to je počátek vodácké výpravy Berounka 91. Právě tady jsem poznal Evu Steinerovou. Chrást 3. srpna 1991 – to je pro mě něco jako první láska. Vysvobození, nový počátek, začátek vnitřní revoluce. Začátek změny. Cesty k sobě. Je to pro mě DOSLOVA místo míst!!! Důvod k oslavě! Je to datum, které každoročně slavím. Dobře vím, proč! A ti tři Norové, kteří již řadu let žijí v podstatě permanentně v USA, se najednou octli v Chrástu u Plzně nedaleko Berounky!!! Neuvěřitelné!
Thought That It Was You vznikala právě tam, na tom místě, které bylo pro můj další život doslova zásadní. Aby toho nebylo málo, obal cédéčka Minor Earth Major Sky – to je jedna velká fotka s dominantou kabiny letadla Boeing 737. V té době jsem pracoval už mnoho let v aerolinkách a kabina letadla do mého života zapadla až tak, že bych si ji mohl klidně vložit do erbu. Moje pracoviště se nacházelo v hangáru F, kde se prováděla údržba právě tohoto typu letadla. A Boeing 737 byl také stroj, kterým jsem se něco nacestoval.
Co to všechno má znamenat?
V roce 2002 jsem vnímal, že tahle osmá písnička do našeho výběru prostě nezapadá. Ale nevěděl jsem, proč. Nemohl jsem pochopit ani text, ostatně, to nemohl pochopit vůbec nikdo, byl pro každého vytržený z kontextu, neměl ani náboženský podtext a nedával smysl ani pragmaticky. Teprve po nalezení dalších skládanek mozaiky se jeho obraz zjevil, asi jako když skládáte puzzle.
Bylo to ale až v roce 2015, kdy se na scéně objevila zapomenutá vánoční pohlednice, která se mi do rukou nikdy předtím nedostala. Byla pečlivě uschována v úzké temné komoře, kterou přezdíváme „sluj“, „komora“, nebo „jeskyně“. Je tam jen jedno malé okénko a velmi málo denního světla, proto ty výrazy. V tom okamžiku, kdy jsem pohlednici držel v ruce, jsem se pomyslně dotknul hrobu. Tehdy jsem to však ještě nevěděl. Nevěděl jsem, že Eva trpěla leukémií, a že zemřela krátce po Vánocích na přelomu milénia. Byla nemocná již v době, kdy jsme vyplouvali na Berounku, a já to nevěděl. Nesvěřila se s tím ani mě, ani mnoha lidem, kteří o její těžké nemoci neměli ani tušení.
Ale vraťme se do roku 1999. Evě v té době zbýval jen malý úsek života. Byla už, jak se říká, průhledná, a citliví lidé v těchto chvílích komunikují s anděly – s vyspělými duchovními bytostmi, a ti pomáhají, jak to jen jde, překonat toto těžké období přechodové fáze. Znáte knihu Neala Walsche „Hovory s Bohem?“ Ne? Tak si ji přečtěte. Budete moudřejší.
Eva se koncem roku 1999 snažila se mnou spojit. Intuitivně vnímala, že jsem někde nablízku, andělé dobře věděli, že mám norské trio A-HA vyposlouchané, že je to muzika, která mě oslovuje, ostatně tvořili ji muži ve znamení Panny a Štíra a můj horoskop je kombinací Panny, Štíra a Vah, proto mě tolik tento hudební styl oslovuje, proto jsem v roce 1986 tuto hudbu miloval a později se k ní znovu vrátil. Textař Pal Waaktaar byl něco jako kosmické médium, byl nadmíru citlivý na přijímání poselství shůry, bylo tedy pro něj snadné provést to, co se podařilo Nealu Walschovi v knize Hovory s Bohem, anebo třeba Barbaře Marciniakové v knize Poslové úsvitu.
A tak vznikla skladba Thought That It Was You. Byl to vzkaz. Vzkaz umírající milující a milované dívky, který jsem měl zachytit. A nejen to. „Najednou“ se Pal Waaktaar, Morten Harket a Mike Furuholmen octli v Chrastu u Plzně, odkud jsme před osmi lety vyplouvali na Berounku. Tři Norové, kteří mohli videoklip natáčet klidně v USA, kde dlouhá léta žili, byli najednou na onom klíčovém místě. Přímo tam. Prostředí pískového lomu se propojilo s bodem vyplutí a rovněž s vodáckou výpravou Lužnice 86. Byl to most, který se vyklenul mezi norským triem, mezi Evou, mezi anděly a mezi mnou.
V roce 1986 při malování triček a při psaní kroniky z vodácké výpravy se v mém okolí, kde jsem se tehdy pohyboval, tvořilo velmi silně nabité pozitivní energetické pole. Opravdu silné, věřte mi. Hudba nás nabíjela a my jsme, mimo jiné, nabíjeli ji. Byl jsem součástí tohoto procesu, aktivně jsem se do něj zapojil, a v praxi zrealizoval jeden z duchovních zákonů: Co vyšleš, to se ti vrátí.
Co vyšleš, to se ti vrátí
Vysílal jsem v červenci roku 1986 neskutečnou hlubokou duchovní radost, lásku, empatii a o třináct let později mi ji Norové vraceli. Přijímali poselství a pomáhali Evě znovu mě nalézt. Byl jsem její skutečnou první láskou, jejím prvním mužem, o kterého doopravdy stála. Potřebovala oporu. Někoho, kdo se najednou zas objeví u jejích dveří ve Škroupově ulici, kdo zazvoní na zvonek, kdo vytáhne kroniku z vody, třebaže naivní a hloupou, kdo jí připomene Moodyho, anděly, nesmrtelný život, duchovní sílu, a možná i sílu k uzdravení. A možná i ten zázrak, který si chtěla vymodlit. Třeba se ten zázrak objeví. Přijde ten, kdo jí učiní šťastnou, kdo jí bude nablízku. Byla to naděje. „…můj nejhlubší hřích dobře znáš, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne!“ Komunikace probíhala skrze srdeční čakru asi tak, jak to prožil Neal Walsch v Hovorech s Bohem v jeho bezradné situaci, kdy si zanadával a postěžoval a hle, někdo mu do srdce začal odpovídat).
A vzkaz se naplnil:
Cítila jsem, že jsi to byl ty (ten pravý.)
Věděls jen málo (jen střípky souvislostí) a přesto jsem Tě ve svém štěstí dokázala nalézt – ten malý (skromný) kluk (tvoje harmonické dětství, o kterém píšeš a budeš psát i nadále.)
Dohlédls tak hluboko do mého nitra, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne.(Prosím.)
Tam je ta řeka, však víš, tam je to místo, kde jsme spolu byli. (řeka Berounka a nižborský most, kde se Eva rozhodla, že se mnou bude trávit o samotě celý víkend.)
A tam jsem rozprášil náš popel. (Byl to popel vzpomínek, marných nadějí, čekání, touhy a nakonec pak i pomyslně popel z kladenského krematoria.)
Musel jsem vejít do jeskyně (sluje, komory) a byl mezi těmi věcmi, co je třeba uchovat (byly tam v té komoře – jeskyni ještě další krásné pohlednice co patří do mého webu vzpomínek)
a tam jsem se dotknul hrobu (pohlednice od Evy, která se blíží smrti, a v době nalezení pohlednice je již po smrti – dotknul jsem se hrobu.)
Můj nejhlubší hřích dobře znáš. Dohlédls tam hluboko dovnitř. Ale leť, leť, uleť výš od toho, jenom se dívej do mých očí. (pracuj na sobě, uleť od toho blázince co je tady – uleť, leť výš, abychom se zas mohli spolu milovat.)
And the secrets that you say… A tajemství, která jsi vyslovil… (byla to tajemství, která si prozatím ponechám jen pro sebe, byla to tajemství, která do tohoto webu nepatří, a která jsem před Evou vyslovil. Ta jí mimochodem pak pomohla v růstu k sobě samé. Pomohla jí postoupit o stupeň výš.)
Dívat se do tvých očí už jsem nestihl. A tvou fotku jsem k dispozici neměl, potřeboval jsem pak nějakou nalézt. A nalezl. V roce 08 (tedy jak se píše zkratkou rok 2008). Až jsem žasnul. Byla to tvář přes celý monitor, ty oči, ten výraz, ta podoba. Bylo to neuvěřitelné. Bylo to rázem, jako bych se díval do očí tvých, a tím pádem komunikoval přímo s tebou, což se také stalo.
V době, kdy jsem pracoval jako PC technik a prodejce výpočetní techniky, do naší firmy zavítala příjemná paní, měla syna a dceru ve školních letech a postiženého manžela. Byla to zvláštní, ale pro mě nejmilejší rodina z města, kde jsem působil, častokrát jsem docházel opravovat závady na počítači ze své vlastní vůle přímo k nim domů – dobrovolně. Cítil jsem se tam moc dobře a tak jsem kolikrát ani nehodlal inkasovat přiměřenou odměnu. Bylo by mi to trapné. Darovali nám k vánocům dřevěný konferenční stolek a od dětí jsem byl zásoben různými pamlsky. Bydleli v sousedství kina Mír – zajímavá symbolika. Ta paní se jmenovala Eva Steinerová a úplně jsem zkoprněl. Okamžitě jsem si Evu vybavil. Copak asi dělá? Jak se má? Vždyť jsem ji miloval. Vždyť to byla moje jediná životní láska, se kterou bych si přál být a existovat.
Vracel jsem se rázem o sedmnáct let zpět. Do doby, kdy jsem upřednostnil zachování manželského a rodinného soužití s ženou, kterou jsem nemiloval. Ubíjel jsem tím ale v sobě vlastní přirozenou touhu po opětované lásce, o jaké jsem vždycky snil. Kdybych v sobě našel jen špetku odvahy se vším se Evě svěřit, i když by to byla konfrontace muže se závazkem se svobodnou dívkou, mohlo být všechno úplně jinak. A kdo ví, už tehdy jsem se začal zajímat o životní (duchovní) sílu v celé její celistvosti, už tehdy jsem začínal sbírat střípky a jít si za poznáním, že každá živá bytost má přece dostatek svých vlastních prostředků, aby se dokázala uzdravit. Odpusť mi, Evo, že jsem neměl dostatek odvahy.
Za každou chvilku v její přítomnosti jsem dodnes vděčný a byl bych vděčný i nadále. A ve svém nitru slyším jen hlas, který říká: „Miláčku, budeš mít příležitost. I já jsem byla vděčná za ty krásné chvíle, ale věř mi, že tím tento příběh nekončí. Tvá víra musí být pevná, jako skála, pevnější, než ten diamant mezi uhlíky, o kterém píšeš, a všechno dobře dopadne. Uvidíš. Budeme se zas spolu milovat, ostatně, už se milujeme. Cítíš mou lásku, vnímáš ji na každém kroku, provází tvůj život a je s tebou. Je tvým strážným andělem.“
Setkání s paní Steinerovou bylo mimochodem podnětem k tomu, abych vůbec začal psát tento web, a rok 1991 věnoval mé velké lásce z Chrástu u Plzně Evě Steinerové. V té době, a to jsem ještě nevěděl, že už je má milovaná po smrti, se začaly jednotlivé dílky mozaiky skládat. Až se složily. Jen tak mimochodem:
Eva se narodila 27. 5. 1974. Její životní číslo bylo 8. (součet všech číslic na číslici.) Věděla, že se numerologií zabývám, a že je pro mě do jisté míry klíčová. Skladba Thought That It Was You je na albu Minor Earth major sky (Malá Země, velký Vesmír) jako – osmá – 08.
Thought That It Was You je vzkaz od Tebe. A já mu už rozumím. Teď už rozumím. Fly, fly higher from It, just look into my eyes! Evo, díky za všechno, nepřestal jsem tě milovat, miluji tě dodnes, a jak dobře víš, jsem s Tebou stále ve spojení… A jak dobře vím, člověka dokáže potěšit i pouhá maličkost.
Náš životní příběh však pokračuje dál. Stejně tak, jak je nesmrtelný celý duchovní svět.
I LOVE YOU IN SO MANY WAYS !!!