Love changes Everything – 1993

love changes everything 1993

Přemýšlel jsem nad tím, jak rok změn vlastně začít popisovat, novinek bylo až dost. Tou nejpodstatnější byl od počátku roku, vlastně už od roku 1991, střídavý pracovní proces. Jak už jsem tu v předchozím textu naznačil, v jednom týdnu ranní směna, a ve druhém odpolední. Měl jsem v oblibě oba pracovní cykly. Každý přinášel naprosto odlišné pojetí rozložení volného času a pracovních povinností a rozhodně bych jej dobrovolně neměnil za rutinní rituál od sedmi do půl čtvrté. Byl jsem naprosto spokojený s tím, co bylo, a cítil jsem se podobně, jako s Lubošem v obývacím pokoji za technickým stolem plným spínačů, kabelů, tišťáků, s vůní pájky, roztaveného cínu a kalafuny.

Ke konci ledna už veškerý vánoční sněhový příděl slezl a nový se neměl k tomu, aby se snášel k zemi. Chystal jsem se v ten den na odpolední směnu, to znamená vstávat bez asistence toho nejodpornějšího technického přístroje v domácnosti. Bez budíku. Dopoledne se dalo vyplnit příjemnou činností, těch bylo navíc tolik, že jsem slovo nuda vůbec neznal. Byl příjemný slunečný den, venku sice mírně mrzlo, ale po sněhu ani památky, navlékl jsem na sebe dlouhé cyklistické kalhoty a táhlý kopec na slánské dálnici v úseku u nájezdu do Středokluk mě prohřál až tak, že bych býval svlékl i kožené rukavice. Poobědval jsem v závodní suterénní jídelně a sledoval, jak jeden za druhým opouští bránu Hlavní správy a pospíchá k vrátnici, aby byl blíž tomu vytouženému víkendu. Po patnácté hodině se prostor starého letiště téměř vylidnil, napilno měla jen letecká údržba a já si dobře uvědomoval rozdíl mezi pracovištěm letištních ploch a hangárů v otevřené krajině a přelidněnou Pražskou kotlinou, kde se energie blokuje a jste pod tlakem jak v papiňáku.

Jitka Kovaříková mi zalila hrnek s kávou vroucí vodou, vhodil jsem do něj necelou jednu kostku cukru, jako obvykle, a sestupoval po betonových schodech do suterénu. Přivítal mě tu počítací stroj IBM 4381 a Monika Šípková, která mě zasvětila do rozběhlé úlohy zpracování mezd. V klimatizovaném sále v podzemí se v ten den tiskly tzv. proužky, což byla obdoba výplatních pásek. Soustředil jsem se na to, aby zpracování mzdových podkladů proběhlo zdárně, a hlavně v požadovaném termínu. Měl jsem s sebou na sále svačinu, hrnek s kávou mi průběžně vychládal a dopíjel jsem ji už skoro studenou. Jakmile jedou mzdy, máte dost práce, a tak mě ani nenapadlo klimatizovaný suterén opouštět, jen jednou jsem si odskočil na toaletu, a ta je navíc instalována přímo v podzemí, takže stoupat vzhůru po schodišti do přízemí jsem opravdu neměl důvod. Měl jsem tuhle intimní sólo záchodovou kabinku dokonce raději než ty horní hajzly, častokrát zasmrděné, zaprděné, však to znáte – jak to chodí ve společných prostorách. Tenhle záchůdek byl čisťounký a navíc… Nešplouchací! Nesnáším šplouchací hajzly. Do šplouchacího hajzlu vždy musím nejprve vhodit kus papíru, aby… no aby padající hovno nevystříklo vodu z mísy přímo na prdel, abych nebyl sprostý! Máte snad nějaký jiný grif?

Před 22. hodinou seběhl za mnou do podzemí Jirka Vopěnka, jehož pracoviště se nacházelo o dvě patra výš, poprosil mě, zda bych mu nepomohl roztlačit auto. „Cože, to tě zas prohání ten zlobivý karburátor?,“ napadlo mě v duchu, ovšem mýlil jsem se. Venku nasněžilo za odpoledne a večer asi půl metru sněhu. Hotová kalamita!

Marně jsme se snažili Jirkův zelený Forman ze závěje vydolovat, urputných silových tlačenic a složitého vyprošťování jsme se nakonec vzdali. Bylo totiž mnohem snazší vydat se na pěší pochod k Přední Kopanině, která je odtud vzdušnou čarou nějaké dva kilometry, nežli někde shánět ochotného mechanika, co by nás tahal na laně neprotaženou silnicí až k vrátnici. Jirkovi jsem pokynul rukou a teprve tehdy mi začalo docházet, že jsem v celé budově vlastně úplně sám. Hlavní správa osiřela, uzamkl jsem kolo v kanceláři a v půlmetrové vrstvě sněhu jsem pro jistotu zamířil k autobusové zastávce.

Jak se dalo předpokládat, vlivem náhlé sněhové kalamity autobus nedorazil. Takže zpátky do kanclu, protáhnout svaly, posadit zadek do sedla a tenké kožené cyklobotičky zaklapnout do klipsen. Řemínek raději neutahovat! Dokážete si představit, co následovalo? Divoká jízda po dálnici na kluzkém, nestabilním terénu, s několikacentimetrovou vrstvou rozbředlé slané břečky, v podstatě až do Středokluk. Vozovku protáhli jen jedinkrát sněžným pluhem, jenže husté sněžení ne a ne ustat a mezitím se tu sněhový škraloup navrstvil až po kotníky. Bylo to vysilující. Však si to někdy zkuste, pokud budete mít vůbec příležitost, nicméně pořád lepší, než-li našlapovat v mokrém sněhu v lehké kožené cyklistické obuvi. Silničáři, očividně kalamitou zaskočení, zřejmě neměli dostatek technických prostředků k tomu, protáhnout dálnici až do Slaného. Nad středokluckým klesáním byla komunikace v původním stavu. Místy s metr vysokými navátými jazyky. Zbývalo tedy jediné, z kola sesednout a pokračovat v tenkých promáčených botách. Už jste si někdy hráli na Himálajského tygra? To se teple obléknete do nějakého hřejivého kožíšku, ale vyzujete se z bot a naboso si užíváte sněhové nadílky. Bosá chodidla kladete před sebe na velice měkký, ale pěkně studený koberec. Tak jsem si užíval. Nebyl jsem sice vyzutý, ale mokré boty a podkolenky by se daly ždímat, takže kdybych se býval vyzul, nebyl by v tom žádný rozdíl. A pak se zjevil v celé své kráse bělocký kopec. Tam byla metr vysoká souvislá vrstva navátého sněhu v úseku zhruba dvou set metrů, místy mi sníh sahal až po pás, a kdo z Vás ve vysokých závějích nikdy nevláčel jízdní kolo, těžko uvěří, jaká je to dřina. Připadal jsem si tu jako bláznivý člen Horské služby, co si spletl roční období.

Měl jsem toho plný kecky! Doslova. V půl třetí ráno jsem konečně odemykal vchodové dveře. Teplá sprcha, to bylo něco! Po takovém výkonu. Ale co se nestalo: Postavila mě na nohy, jako kdybych vůbec nic neabsolvoval, jako bych se snad celý den válel v posteli! Úžasná vzpruha! Spát se mi nechtělo, o kafe jsem ani nezavadil, místo toho jsem snesl z půdy lyže a vydal se k zasněženému pietnímu území. Ne, na žádnou pietu jsem se nechystal, tam je totiž ideální, sice krátký, ale docela dostačující kopeček pro dětské lyžování, sáňkování a bobování. Podle blízkých květinových záhonů se mu odjakživa přezdívá „Růžák“. Od půl čtvrté do půl sedmé ráno jsem si tu užíval. Byl to můj nejkrásnější soukromý lyžařský areálek v životě. Věříte mi? Děti, které šly pak dopoledne sáňkovat, se asi divily, kdo jim tam v noci brázdil terén.

To byste nevěřili, jak takový trénink s bicyklem na ramenou a brodění se v závěji přijde vhod. Následující víkend jsem měl příležitost svou kondici prokázat na opravdovém zasněženém horském svahu, ne na Růžáku. Daniela zajistila pro nás dva volná sedadla v zájezdovém autobusu a v sobotu 23. ledna jsem po osmé hodině ranní už mohl z okna zpoza záclonky letmo zahlédnout bílou dopravní značku s černým nápisem Deštné v Orlických horách. Byl to náš druhý společný výlet a nesl se v podobném duchu, jako ten loňský, podzimní, do Českého Krumlova. Odlišoval se snad jen zasněženou krajinou a ani tentokrát se před námi neschovávalo Slunce, jehož paprsky nás hřály sice pod ostřejším úhlem, ovšem jeho odraz ve třpytivém sněhu opaloval tváře pěkně do červena. Metrová sněhová vrstva s čistým bílým prachovým povrchem, co vyzdobil i střechy roubených chalup a zasypal jehličnaté stromy v okolí, byla pohádkovou scénou. Svou „filmovou“ roli jsme tu sehráli na turistické sjezdovce, nastavovali zářivému Slunci tvář a především jsme si užívali přítomného okamžiku. Byl to sice jen krátký, jednodenní zájezd, v mé mysli se však řadí k těm nezapomenutelným prožitkům mládí, co jsou v časovém horizontu neuvěřitelně daleko, jenže čas je relativní. Mysl je věčná a čas pro ni nepředstavuje žádnou bariéru.

Na přelomu ledna a února tohoto roku jsem lyže z textilního futrálu vybalil potřetí. Bezstarostný týden za slunečného počasí by se dal popsat velice stručně, přitom výstižně: Luxusní podniková chata ČSA v Peci pod Sněžkou, nadstandardní vybavení pokojů, excelentní večery jak kdo chtěl – někdo u kávy, někdo u dobrého vína, někdo u plzeňského piva. Posezení v měkkých polstrovaných pohodlných křesílkách za intimního osvětlení v barové místnosti. Polopenze s vynikající kuchyní, v suterénu pingpongový stůl. Bylo to neskutečné! Možná i proto, že bylo toto horské zákoutí přímo nabité energií, rád bych totiž poznal toho nadšence, jehož napadlo stavět právě tady na kopci, při okraji lesa, s dalekým rozhledem, rekreační objekt, co mi připadal spíš pro vládní hodnostáře, než pro zaměstnance aerolinek. Abychom si toho pohodlí a zázemí dokázali užít dosytosti, museli bychom tu trávit alespoň půl roku. A klidně ve stejném složení. Tomáš Antonín, Dita Suldovská, Tom Rus, Petr Čermák, Iva Brejchová, Monika Králová, no a já bych se sem snad taky ještě vešel. Dovedl bych si to představit v živých barvách: Pingpongový stůl bychom jen lehce odsunuli do suterénního vestibulu, jeho místo by vyplnil výpočetní modul IBM 4381, hlučné otáčecí pevné disky, co se dnes vejdou do kapsy u košile, by sice tehdy zaujímaly plochu menší kuchyňky, ale to všechno by se sem hravě vešlo. Klimatizaci nastavit na dvacet, projet děrné štítky čtečkou a občas odskočit do přízemního baru na turka, nebo na to vynikající presso, co tu sličná barmanka předváděla spolu se svými … no se svými … se svými obratnými prsy, pardon prsty, samozřejmě. Monika nezůstávala pozadu a po sprše obula korkáče s šedým páskem. Žádné ponožky, pěkně naboso. To sis Moniko mohla odpustit. Víš, že pak budu mít divoké sny a moc toho nenaspím! Co třeba důchodky, ty by ti mohly slušet, co říkáš?

 

Týdenní pobyt v podnikovém rekreačním zařízení byla Rekreace s velký eR. Všechno tu bylo spíš z říše snů, ale hlavně: Hlavně to bylo k dispozici. To ještě fungovaly odbory. To ještě podnik nabízel výrazné slevy na rekreační pobyt, to ještě podnikovou chatu v Peci pod Sněžkou vůbec vlastnil. Tehdy se dovolená z říše snů měnila v realitu, zatímco dnes se realita leda tak může měnit v říši snů. Zanechme úvah, proč se české vlajkové aerolinky octly na dně propasti, abychom zbytečně neplýtvali drahocennou energií. Pojďme se raději podívat, co se v Peci pod Sněžkou děje první únorový týden roku 1993: Co se děje? Děje se tam večerní diskotéka. Podobnému stylu taneční hudby sice neholduju, no alespoň tu zaznívají skladby, odpovídající rozletu na počátku devadesátých let. Některé z nich si docela rád poslechnu i po mnoha letech.

 

Připadá Vám zvláštní, že typickou diskotékovou skladbu devadesátých let můžete poslouchat i jen tak, bez výkrutů na tanečním parketu? Nakolik byla výrazná, natolik byla i ohleduplná.

Stěží mi někdo uvěří, jakmile se tu rozepíšu o azúru a prašánku. S tímhle zprofanovaným sloganem bych uspěl leda tak mezi batolaty v jeslích, co? Tak co myslíte, jak to bylo doopravdy? Zataženo, déšť se sněhem, obleva, námraza, neprotažené silnice, fronta před kioskem, hnusné blafy v restauraci, druhé kafe z lógru, opilý vlekař, výcvikový chumel školních začátečníků na svahu… tak nějak to bylo? Nebylo! Azúro a prašánek, žádné fronty, poloprázdný Javor, špičkoví kuchaři, příjemné posezení v jídelně, nikde žádné davy. Azúro, prašánek, meditace, nirvána. Za celou tu dlouhou dobu, od mých pěti let věku až doteď, od té první chvíle, co jsem na lyžích vykroužil svůj první oblouk, až do února 1993, jsem si na horách tolik slasti neužil. Protože všude bylo něco. Pokaždé se tam objevila nějaká černá můra, co alespoň na chvíli zastínila Slunce zář. Ale tady ne. Tady opravdu ne! Však mi také stěží někdo něco takového uvěří. Až na Petra Čermáka. Ten svou nirvánu prožil ve středu třetího února:

Čerstvý prašánek nám připadl i v den výletní. Běžky jsme využili zhruba ve dvou třetinách výletové trasy, zbývající třetinu zaujímal samotný výstup na Sněžku. Na jejím jižním svahu ležely jen zmrzlé zbytky těžkého sněhu, prachový poprašek se tu neudržel. S lyžemi na ramenou jsme vystoupali až na vrchol, pozorovali jsme odtud inverzní ráz počasí a vystavovali tvář polednímu hřejivému sluníčku. Sestup k bývalé Obří boudě byl značně zledovatělý, vlastně se jednalo o souvislou vrstvu ledu, kterou bylo možno překonat pouze klouzáním po zadku, pochopitelně s patřičným nevybíravým slovním komentářem. Peprná slovní zásoba alespoň pošetilým běžkařům posloužila zaříkávadlem v ledové pasti, jejíž osidla mohla zpřerážet nejen křehké běžky, ale i kosti. Ono to ale nebylo tak horké, jak se navařilo, se Sluncem v zádech to všechno šlo tak nějak hladce. Rovinatý úsek v okolí Luční boudy byl ozářený dozlatova, v podstatě celá hřebenová trasa od Pramenů Úpy až k Rennerově studánce, v délce přibližně 4 kilometry. Běžeckou stopu doplnil pruh pro bruslařský styl a to bylo něco pro mě! Podél bývalé Rennerovy boudy jsme zahájili klesání k rozcestníku Kozí hřbety a následně odbočili směrem na Výrovku.

 

Cesta po zelené značce až po Richtrovy boudy byla sjízdná celkem bez problémů a také velice rychle ubíhala, nejtěžší překážkou bylo překonat Široký hřbet a Zelený důl. Sestup tudy vede lesem a průsek pro běžky byl rozdupán nějakými pěšími turisty, kteří se tu chovali jako stádo muflonů. Přesto jsme v nebezpečné jízdě strmým klesáním nemohli polevit, Slunce již zapadalo a pomalu se začalo stmívat. Do Pece pouhé tři kilometry, takže odhadem jsme do půl hodiny v teple chalupy. Monča a Ivča právě minuly poslední dupance od mufloního stáda, jen ten Petr někam zapad. Na dohled nebyl. Děvčata se mu vydala naproti a asi za dvacet minut se konečně objevil na okraji lesa. Běžky měl ale na ramenou, vypadalo to na nějaký technický defekt. Na Mončinu zvídavou otázku, zda je v pořádku, jen nasupeně vyhuhňal: „V tom klesání mi při jízdě popraskal šev u boty a utrhla se mi celá podrážka. Zhruba kilometr jdu jednou nohou bos!“ Zdvihl do výše běžeckou lyži s připnutou podrážkou levé boty a jeho levé chodidlo skutečně zakrývala jen promáčená a zmrzlá zimní ponožka. Myslím, že by na můj nejapný žert s obyčejným dětským rozpočítadlem v tu chvíli reagoval hněvivě, čemuž se nelze divit: „Ententýky, dva špalíky, Kačer vyletěl z elektriky, bez klobouku, bos, a nic se mu nestalo!

V chalupě jsme si mohli dopřát před chutnou večeří horký čaj, Petr Čermák jeden teplý grog navíc, aby zahnal nachlazení, a mohl si zanotovat: „Chodidla, mě zebou chodidla, co kdyby nastydla…“

Rok změn 1993, to byla jedna proměna za druhou. Sotva si lyže stačily pár dnů odpočinout, už se zas cpaly do zavazadlového prostoru dálkové autobusové linky. A tak jste v těsné blízkosti Pece pod Sněžkou, ve Velké Úpě, mohli při troše snahy zaslechnout známé hlasy Jardy Mezery, Daniely Ralenovské, její sestry Andrey, Hanky Štefanové a její kamarádky Ivči. Kdo to celé spunktoval, dodnes netuším, sázel bych však svoje boty na Jardu Mezeru. „Ale Kachňáku, své boty raději nesázej, vždyť už jsi o jedny fungl nové přišel!,“ našeptává mi Daniela, abych se s tím sázením poněkud zklidnil. Původní plán byl celkem prostý: Obsadit na celý týden typickou krkonošskou dřevěnici v jednom z nejkrásnějších míst, která jsem kdy v Československu vůbec navštívil. Nemyslím, že bych tu hýřil nadnesenými chvalozpěvy poněkud přehnaně, chata byla postavena v lesním průseku na menším svažitém palouku, sevřeném jehličnatým lesem, v nadmořské výšce 1025 metrů, a s něčím takovým se nikde jinde nesetkáte. Polosamota s fantastickým výhledem, slunečné počasí, dostatek sněhu s prachovým povrchem. Rok změn 1993 se opravdu vydařil. Jmenuje se to tu Pěnkavčí vrch a koho z Vás láká se sem vypravit, vězte, že je do těchto končin přístup pouze sedačkovou lanovkou na Portášky. Ti zpohodlnělí se sem nehrnou a to je dobře. Moc dobře. Je tu klid. Blažený klid. A když se tu na svahu míjíte s třiceti lyžaři, je to, jako by tu s vámi lyžoval jen menší lyžařský kurs. Nikdo jiný.

Byl to poslední únorový týden roku změn a byl doslova a do písmene idylický. Bože, jak rád na něj vzpomínám! Žádná otrava ve smyslu sněhových vánic, větrných fujavic, omrzlých tváří, promáčených šponovek, zatažené oblohy a melancholické depresivní nálady. Byl to zas týden azurového nebe, na stromech se nehla ani větvička, čas pro dědečka Mrazíka obsypávat bílou jedličku tam mezi modříny, co zelená byla celičká od jara do zimy. Ne každému, ne všude, a ne za zcela ideálních lyžařských podmínek se slunečným počasím se poštěstí posnídat v horské dřevěnici chleba se sýrem, zapít ho kávou nebo hrnkem kakaa, nazout přezkáče, vyběhnout na zápraží, zacvaknout boty do vázání, uchopit hůlky a svištět ze svahu. Dole koupit permici na půl dne, vyvézt se talířákem kus nad chalupu,svištět dolů, a tak pořád dokola. Do omrzení. (video pochází z webu www.penkavcivrch.cz) A tohle všechno s takovou posádkou, že byste nám ji určitě záviděli. Ale to já nechci. Přeju Vám, aby i ty Vaše posádky byly alespoň tak fantastické, jako ta naše. Závist nikam nevede a věřte mi, že to není nesmrtelná teta. Není věčná, je jen dočasná. Věřte mi. Večery při svíčkách, daleko od civilizace, společenské hry a poutavá vyprávění všech, kteří se do tvorby společného večera chtěli zapojit.

Bohužel jsem musel týdenní pobyt z naléhavých pracovních důvodů o dva dny zkrátit, opouštěl jsem Pěnkavčí vrch ve čtvrtek v odpoledních hodinách, dopoledne jsem se s ostatními rozloučil a chystal jsem se na svou poslední jízdu ze svahu. Na poslední průjezd lesní pěšinou do Velké Úpy a následně autobusem do Prahy. Všechny věci už byly sbalené, stačilo jen vyměnit přezůvky za lyžáky, civilní boty zastrčit do horní kapsy batohu a pustit se do údolí. Po paměti jsem sáhl po svých fungl nových černo-fialových teniskách, oblíbené značky Prestige, hmatal jsem však v botníku naprázdno. Prestige tam nebyly. Někam zmizely.

Byl jsem si stroprocentně jist, že jsem je nikam jinam neodkládal. Zbývaly tedy pouze dvě možnosti. Buďto se mým novým botám nechtělo vůbec do pražského smogu a chtěly tu zůstat navždy, anebo mi nějaká „dobrá“ duše boty někam schovala v domnění, že to bude ta nejvtipnější scéna z celého týdne.

 

Pochopitelně, že mi boty někdo schoval, že bych se ale nějak fantasticky bavil… Odjet jsem odtud musel na čas, to se nedalo změnit, ale jak to vyřešit, když jsou všichni někde rozprchlí na svahu a do půl hodiny musím opustit chatu, abych stihl poslední autobus do Prahy? Záchrana přišla v pravý čas. Tak, jak to Jarda Mezera vždycky uměl. Šel si zrovna do kuchyňky dát něco k snědku a ulevit bolavým údům z práce na sjezdovce. „Jardo,“ povídám, „hele, nějakej dobrák mi někam schoval boty a nemám v čem odjet do Prahy, nevíš náhodou o tom něco?“

„Ne, to opravdu nevím, napadá mě Danča, ta má občas takový střelený nápady, jestli chceš, půjčím ti svoje zimní boty, mám tady dvoje.“

Rozhovor byl stručný a jasný. Poděkoval jsem mu za půjčení bot a za půl hodiny už jsem vyčkával ve Velké Úpě dálkový spoj. Mělo to však docela zajímavý háček. Velikost mého chodidla je 41 a velikost té Jardovy ploutve je 47. Zkoušeli jste někdy pochodovat v botách o šest centimetrů delších? Nemyslím zkusit si je na křesílku v obchodě s několika nesmělými krůčky podél regálu s vystavenými kusy obuvi. Mám na mysli alespoň půl druhého kilometru našlapování s batohem na zádech a s lyžema na ramenou. Nezkoušeli? Tak to prubněte, stojí to za to! Ve Velké Úpě jsem ani nestačil špičku bot vystlat novinovým papírem, trafika byla daleko a sotva jsem lyže přebalil futrálem a sbalil lyžáky do batohu, autobus mi nedal žádnou šanci. Jel na čas.

V měkkém pohodlném sedadle s vysokým opěradlem jsem nemusel vůbec nic řešit, sluneční paprsky nezapomínaly ani v ten den pronikat skrze skla dálkového spoje, naštěstí jsem se nemusel pracně prodírat mezi cestujícími a v Praze jsem dal raději ostatním přednost, aby pohodlně vystoupili. Abych měl konečně prostor podrobit kontrole chůzi v něčem, co ani zdaleka nepřipomínalo obuv. Tak snadné to ale nebylo, z autobusu jsem na nástupiště přímo vylétl, když se mi do cesty připletl odpadkový koš. To už jsem byl středem zájmu hloučku lidí poblíž! K mojí výšce 170 cm se jaksi nehodí zimní boty o velikosti 47, to dokázali jistě hravě posoudit. Musel jsem vypadat velice komicky, jako Pinocchio, co mu namísto nosu narostla do obřích rozměrů chodidla. Pinnochio (italsky spíš Piedi uomo) v zimních velebotách ve vestibulu pražského metra, to byla podívaná. Spodek kosmického skafandru nadměrné velikosti k mé smůle zrovna tak neskutečně hlučně plácal o zem a každý, kdo to plácání zaslechl a mohl se za mnou otočit, udělal to. Daniele se její záměr dokonale zdařil. Měla zřejmě v úmyslu mi dopřát opravdový důvod k tomu, aby moje přezdívka Kachňák byla platná. Jardovy zimní kozačky k mé malé postavě skutečně pasovaly jako futrál na plovací blány. Ale pořád lepší být středem pozornosti jako kosmonaut, než jako uprchlý chovanec z ústavu duševně chorých, co si vykračuje Prahou s batohem, s lyžema, a v tenkých páskových přezůvkách. To bych byl jistě mnohem více středem zájmu a moje kroky by pravděpodobně neunikly pozornosti některé z psychiatrických léčeben, a že jich je v Praze požehnaně!

 

A co moje úplně nové Prestige? Schovala je samozřejmě Daniela, kdo jiný. Do plechové konve ukryté pod přístřeškem za chatou, který sloužil jako sklad palivového dřeva. Domnívala se, že jsem svoje tenisky objevil, že s nimi odjíždím do Prahy, a tak vůbec nic v této souvislosti nepodnikla. Do konve se pochopitelně nepodívala a nové kožené botky na Pěnkavčím vrchu zůstaly. Tak, jak si to vždycky přály.

Neposlušné tenisky já mám, že mi zdrhly, zrovna nejásám. Jdou, jdou, jdou, chodí sem a zase tam, chystají se na veliký flám. Dost možná, že někoho dalšího, kdo na Pěnkavák zavítá, udělají nové neposlušné Prestige šťastným. Nebo jsou v té konvi dodnes a žijí si svým vlastním životem. Jako v pohádce – „a jestli nezemřely…“ Na Danielu jsem se už dávno nezlobil, musel jsem si koupit Prestige nové, tentokrát bílé, ale na suveréna v bílých teniskách to zrovna nebylo. Obávat se totiž jejich opětovné ztráty jsem měl pádný důvod, neboť jsem s „chorobnou schovávačkou bot“ trávil další týden. Tentokrát o 25 kilometrů vzdušnou čarou dál, směrem na severozápad.

Spolu s námi dvěma a se známými protagonisty z Pěnkavčího vrchu se tu váleli na molitanových matracích Jirka Vopěnka se snoubenkou Katkou a velmi pohledná kolegyně z ČSA, sekretářka našeho podnikového náměstka. Jmenovala se Olga, její příjmení zaboha z mysli nevypáčím. Promiň Olino, jestli si tohle někdy budeš číst a budeš-li mít zájem, ozvi se a já to napravím. Co se mi však z mysli ani po těch dlouhých letech nevytratilo, jsou zřetelné kontury Tvého obličeje. Bylas usměvavá a přátelská, překrásná – možná až moc, tvář královny krásy a postava, že se na ni nedalo vynadívat, jenže, však víš, já měl v srdci někoho jiného. Nabídku k pobytu v chalupě přijala Olga možná i z toho důvodu, že jsme si spolu docela dobře rozuměli. Měl jsem takový dojem, že si v té době představovala mezi námi něco víc, než kamarádství, jenže každý jsme stáli na jiné palubě.

Já stál na palubě dosti vratké, nemohu říct, že byla zrádná, ale vratká rozhodně byla. Nakonec Daniela opustila oba složité vztahy. Jak se mnou, tak i s mým spolužákem Martinem Černovským, pro jeho posedlost po výdělku. Provdala se pak za fajn kluka jménem Petr Tlachač, za člena hasičského sboru s přezdívkou Soptík, co byl mimo jiné pomáhat při rozsáhlé povodni na Moravě v roce 1997. Ale nepředbíhejme, nyní je aktuální datum 27. březen 1993 a právě chystáme v kuchyňce pronajaté podnikové chaty ČSA v Rokytnici nad Jizerou špagety s vepřovým masem a hromadou kečupu.

A sněhové podmínky? Už jsem s tím azúrem a prašánkem trapnej, co? Brázdili jsme Slalomák v Horní Rokytnici a když se nám nechtělo tak daleko od chalupy, střihli jsme si Studenov… takhle bych Vás mohl balamutit až do alelujá. Azúro bylo, ale prašánek? Ten změnil své skupenství na kapalné už před čtrnácti dny. Lyže zůstaly ve futrálech a my alespoň mohli vyzkoušet něco, co jsem v zimě na horách dosud neprožil. Lenošení na chalupě, crazy procházky po okolí, pět kiláků přes kopec do Harrachova k překrásným Mumlavským vodopádům, mimochodem, víte o tom, že posloužily jako námět filmařům k zachycení letní pohody v jednom z nejhezčích filmů? Svatební cesta do Jiljí. Při jedné z těch crazy procházek po Horní Rokytnici, kdy se mladí pošťuchují a jiskří to mezi nimi možná až na pováženou, jsme objevili překvapivě rozsáhlou a moderní sportovní halu tělovýchovné jednoty TJ Spartak Rokytnice. Danielu nenapadlo nic chytřejšího, než vyzkoušet místní saunu. Nemám saunování rád, přiznám se Vám na rovinu. A to mi můžete věřit, že dívčí křivky nezakryla ani jedna podprsenka. Nebyli jsme žádní puritáni, co by si taktně stínili výhled, dívali se jako do země, nebo přímo do zdi na pěknou kresbu dřevěných palubek. Kdyby bývaly milé dámy byly oděny od hlavy až po paty, bývalo by to stejně naprosto jedno. Suchá švédská sauna byla totiž vyhřátá tak důkladně, že teploměr u stropu vykazoval hodnotu 105° C. V takovém horkém vzduchu se dalo vydržet sotva pár minut, a to při nízké relativní vlhkosti kolem 10 %.

 

A abychom si teplíčka v chladném předjaří užili do sytosti, v ten večer Jirka Vopěnka roztopil kamna na uhlí natolik, že proměnil v saunu náš pokoj. Co ho k tomu vedlo, nevím. Očekával snad, že se bude opakovat pohled na krásu ženského těla, že všichni půjdeme do plavek, nebo snad ještě dál?

Žádné svlékání se ale nekonalo! Modrá lihová náplň v teploměru vystoupala na úctyhodných 45 stupňů, byli jsme všichni oblečeni ve svetrech a v mikinách, povalovali jsme se líně na postelích, ztěžka oddychovali a funěli, v tom vedru se nedalo ani normálně artikulovat, natož zvednout údy, nedej bože dojít k oknu a otevřít jeho obě křídla dokořán. Nakonec jsme v sauně únavou usnuli. A abych si ve vyhřátém pelíšku nepřipadal jako v ráji, „milá“ Hanička mi přichystala překvapení, jak ona to umí. Nápaditá je, až člověk žasne. Na noční stolek jsem si položil svého oblíbeného turka, odběhl jsem na toaletu a bezprizorně odložený hrnek s kávou, to je přece pro Hanku výzva, nebo že bych se mýlil? No jistě, že ne! V horkém nápoji se potápí půlka kompotované meruňky, kterými se před chvílí tahle chytrá horákyně cpala! Kam se poděla ta Hanka z osmdesátého šestého roku, kdy jsme spolu stáli na jevišti, a kdy jsme s Jožkou Gabrišem odsávali benzín ze Štefanovic škodovky? Nějak nám, holka, zdrsněla. No co, ty myslíš, Hanko, že mě půlka meruňky v kafi odradí? Meruňková příchuť kávy mi skutečně nevadí! A celý pokoj se zájmem sledoval, zda se toho kafe po vylovení meruňky opravdu napiju. Byli napjatí jak struny, protože vůbec nešlo o žádnou meruňku. To kafe bylo totiž příšerně přesolené!

Bylo mi jasné, že musím na Hanku a na ostatní spolutvůrce, jako výraz díkůvzdání za osolenou kávu, něco „pikantního“ vymyslet…

… ještě téhož večera jsme s Jardou Mezerou přichystali pro děvčata bojovou hru: Krátce po půlnoci, a to se sice v pokoji stále svítilo, se už většina těch neviňátek pohybovala ve snové krajině růžových selátek: „Vstávat, jede se na diskotéku!“

Daniela: „Hurá!“

Hanka: „Jasně, ale co si mám vzít na sebe?“

Jarda: „Hanko, nech si na sobě ten pyžamovej overal a hoď si přes něj džíny, – to je dobrý!“

Ujížděli jsme autem po rokytnické magistrále a ve vzdálenosti asi 5 km od chaty jsme na pokraji lesa zastavili. Děvčata vyskákala z auta, netušíc, kde vůbec jsou, pobíhala kolem, kde že je ta díza, ovšem namísto odpovědi každá z nich obdržela svinutou papírovou roličku. Využili jsme s Jardou momentu překvapení a než si holky přečetly zprávu napsanou na roličce, uháněli jsme autem zpátky do Rokytnice, pohvizdovali si a naslouchali z kazety tónům prvních dvou písní od skupiny Kamelot Čas rozchodů a Zachraňte koně. Na roličce bylo napsáno doslova:

BOJOVÝ ÚKOL: TEĎ SE SNAŽ, PĚKNĚ PO SVÝCH, DOSTAT ZPĚT CO NEJRYCHLEJI DO CHATY!

Mezitím jsme si hodlali užít v chalupě pánskou jízdu. Šampaňské se chladilo, tácek s chlebíčky přetékal, houpací křeslo bylo konečně volné a do kamen stačilo vhodit dvě obří uhelné brikety. Pohodička. Ale kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám. Siesta s chlebíčky a vínkem netrvala dlouho. Ani ne půl hodiny. Pod chatou se rozezněla policejní houkačka a když jí máte sotva deset metrů od otevřeného okna, je to pěkný povyk! A pak bušení na dveře: „Otevřete, POLICIE!“ Jarda strachy úplně zezelenal. Nikomu se dolů nechtělo. Vám by se chtělo? Hodinu po půlnoci do černočerné tmy. Jarda Mezera se přece jen odhodlal a šel otevřít. „Dobrý večer, Policie České republiky, prosíme doklady od vozidla a povolení k provozu vysílačky v pohraničním pásmu. Od všech občanské průkazy, máme tu podezření na rušení nočního klidu a výtržnosti.“ To bylo na Jardu už moc: „Výtržnosti! Jaké výtržnosti, proboha?!“ Co se mu asi honilo hlavou? Jediné, co se dalo z jeho tváře vyčíst, byla její bledá barva. Policajtům podával svoje doklady v podivné předtuše několika dalších dnů strávených ve vyšetřovací vazbě. Ale vtom zpoza rohu vyskočila Hanka a bylo jasné, kdo v tom svoje prstíky smočil. „Jardo, do žádný vazby nejdem, neboj, hlavně klid. Ledový obkladeček na čelíčko a hlavně klid!“ Nejvíc se tu nasmáli policajti. Mladí kluci v uniformě. Prý to byla jejich nejkrásnější služba, a jak jeden z nich vzápětí popsal, vše prý probíhalo takto: „Jedeme podél řeky, nikde nikdo, najednou zahlédneme nějakou podezřelou osůbku, jak se motá na chodníku…“ Do toho vstoupila Hanka: „JAK, OSŮBKU?!!!“ Prostě jsem měla na sobě ten pitomej pyžamovej overal a chtělo se mi hrozně čůrat. Musela jsem nejdřív sundat džíny, a jakmile jsem začala rozepínat pyžamo, jeli kolem policajti – viděli mě, jak se tam motám v pyžamu, a nápadně ho zakrývám džínama!!!

… uplynulo několik měsíců a nadešel čas chystat vodáckou výpravu. Tentokrát jsme plánovali týdenní pobyt na horním toku Vltavy. Celou akci měl pod svými křídly Jarda Mezera a spolu s kamarádem Tondou Ungerem z Dobrovíze mě přiměl, abych se pustil do nápisů na trička. Zvolili jsme tentokrát pro zpestření trika černé barvy, nápisy se tvořily mnohem snáz než před sedmi lety, v prodeji byla již speciální barva na textil a nebylo nutné pracně malovat předlohu zrcadlově po papíře a pak ji zažehlovat.

Kam ten Jarda Mezera chodil na nápady vykouzlit vždy takovou tvář, co mi otevírala oči a směrovala je za horizont obzoru, jsem dlouhá léta nebyl schopen pochopit. Byl čas posunout se zas o kousek dál a já málem zaspal. Jarda se svým bezelstným úsměvem vedl za ruku další stupínek pyramidy. Jedno z černých bavlněných triček s bílými nápisy mělo patřit někomu, koho většina z nás dosud v životě nespatřila. Byla to kamarádka Michala Zelenky jménem Barbara Stadlerová (dnes již MVDr. Barbara Lenská).

 

Zajímala se o ezoterická témata, nebyl to však důsledek módní vlny, měla to v sobě. Tam uvnitř. Z mé strany žádná hluboká láska, připadal jsem si vedle ní jako důvěryhodný přítel, kamarád, kterému se může svěřit, a jehož strnulou postavu může směle vzít za ruku a vystoupat s ní na kopec ve snaze zjistit, co je za ním. Společnou notu k vzájemným rozhovorům jsme naladili poměrně brzy a že jsme si rozuměli? Vždyť to nebylo tak těžké. Pro komunikativní Váhy a nepolapitelnou Vodnářku to byla přímo vánoční prskavka. Už po několika dnech jsme se sblížili trochu víc, život se zas měnil do duhového spektra a oběma nám duha prospívala. Objevil jsem u Vodnářky s velkým Vé spoustu relaxační muziky, která můj život provází dodnes. Díky, Báro, šumění moře a zpěv lesního ptactva mi tu zní dost často a pokaždé si na Tebe s láskou vzpomenu. Barbara bydlela v Kladně přímo nad mou oblíbenou restaurací Asie, to ještě než jí zrušili, v těsném sousedství areálu hasičské zbrojnice a strojní průmyslovky.

Podařilo se nám společnými silami odhalit podivné praktiky jedné pseudoduchovní společnosti, kde šlo hlavně o peníze. Zvládli jsme to, řada těch ubožáků však tohle nedokázala a v jejích osidlech setrvali kdoví jak dlouho. Bára byla sice ezoterikou nadšená, ale ta musela být podložená citem. Pocitem. Jakmile jí něco nesedělo, odhazovala to. Zbavovala se toho. Dokázala se obklopit spoustou předmětů i živých bytostí, co jí naplňovaly štěstím, ale pouze tak, jak to cítila svým srdcem.

PRAVDA JE UVNITŘ !

 

to bychom si měli, každý z nás, uvědomit a hlavně nezapomínat. Měla ráda kolem sebe křečky, morčata, králíčky, ale i různé neopracované přírodní kameny, mořskou sůl, krystaly, plakáty moře, lesa, obilného lánu, květů, motýlů. Naopak nesnášela typické ezoterické symboly, kterých je dnes ve všech tématicky laděných obchůdcích přehršel. Dávejte si pozor zvlášť na všechny kříže – nilské, egyptské, atlantské – kříž je symbolem utrpení a lidé je nevědomky vystavují na odiv ještě v „dobré víře“. Kříže se dnes objevují na energeticky významných bodech s výborným výhledem do krajiny, na vrcholcích hor, a tím přirozený energetický tok blokují a pochopitelně lidem jejich život naopak ztěžují.

Lidská hloupost je zkrátka neuvěřitelná! Namísto, abychom dokázali žít, pácháme postupnou pomalou sebevraždu kdejakou kravinou. A kříže na krku, na prstenech, a na vrcholcích hor jsou toho důkazem. Kromě jiného, pochopitelně. Stejně tak indiánské dreamcatchery a veškerá symbolika pozemské minulosti, ať se soustředíte do jakékoliv doby – paleolitu, neolitu, starověkých civilizací Egypta, Mezopotámie, říše Římské, středověkých dějin, nebo dokonce do období průmyslové revoluce, hospodářské krize a válečného období dvacátého století. Prsteny, přívěšky, to všechno je zavádějící a propojí vás to mimosmyslově s událostmi, které jsou obvykle bolestné, a pak vám to bude zbytečně odsávat z aury energii. Úplně zbytečně. Nic nepokazíte naopak pobytem v přírodě, klidně objímejte stromy, jak to dělala Květa Fialová, sbírejte v potoce oblázky, nabíjejte je i sebe na Slunci, pozorujte ptáky a ryby v řekách. Barbara tohle všechno znala a žila tím. Poté, co jsme se již od sebe odloučili, vyzkoušela si práci v bezpečnostní agentuře a to jí pochopitelně nemohlo naplnit. Nakonec vystudovala Vysokou školu a stala se veterinářkou. Nyní se věnuje zvířátkům a snaží se jim poskytnout kvalifikovanou péči, což jako chovatel koček rozhodně dokážu ocenit. Díky za všechno, Barbaro, ať se Ti tvoje nesnadné poslání daří a žiješ spokojeným životem. Na závěr mohu říci jediné: Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Byl jsem rád i s Tebou, Báro!

A zas tu u nás zvoní Jarda Mezera. Jsou lidé, kterým bych raději vůbec neotvíral… to zní, co? Nejprve jej tu veřejně vychválím do nebes a vzápětí vypustím do éteru takovou protichůdnou hlášku. Pochopitelně, že Jardovi s radostí otevřu, mám tím na mysli jiné osůbky, kterých je mezi námi tolik, že by na jejich seznam nestačila ani alexandrijská knihovna. Ale zpět k tématu. Jarda Mezera je jedním z těch několika málo lidí, co znám, v jejichž povaze je přirozená radost z cizího potěšení. Jakožto projev určité vnitřní síly a sebevědomí. Byl to docela obyčejný všední den na konci září. Šlo o maličkost. Která však radikálně zasáhla do mého dalšího života a posunula jej o další krok kupředu. Byl to nečekaný skok. Zajímavý skok a rozhodně takový, jaký by nikdo, kdo mě do té doby dobře znal, neočekával. Ostatně, neočekával bych jej od sebe ani já sám. Byl jsem pozván na sběr slámy na Pazdernu. Že by zrovna sláma někomu radikálně změnila život? Stává se to. Musíte se však na ni vydat v pravý čas a na správné místo.

Pazderna je malinká vesnička kousek od Středokluk – to se ani nedá říct – stojí tam jen, co já vím, nějakých 15 domů a končí tam silnice. Maloměšťák sem nepáchne, není to tu dost nóbl. Házeli jste někdy balíky slisované ječné slámy do valníku za traktorem? Ne? Tak neutrácejte za posilovnu a sjednejte si brigádu. Přijdete na jiné myšlenky, zacvičíte si, a hlavně vypadnete z města. Z toho cvokhausu. My se váleli v té zaprášené slámě, a že jsme byli zaflákaní až za ušima, nám bylo celkem fuk. Z nových tváří nebylo tak snadné zapamatovat si hned ten první den všechna jména nadšenců jezdeckého sportu: Venca, Martin, Michal, Katka, Markéta, Jolana, Klára, Ivča, Hanka a Monika. Vyjmenoval jsem všechny?

Nejvíc z nich mě zaujala Jolana, tak nějak jsme si padli vzájemně do oka. Zajímavé je, že v den, kdy jsme s Jardou mířili na Pazdernu poprvé, a já vůbec neměl tušení, kam to vlastně jedeme, se mi v mysli zjevil obraz dívky s dlouhým copem kaštanových vlasů, která je typově podobná bosonohé vesnické holce. Takové, co umí vzít za práci, s pohledným oválným až kulatým obličejem, typově srovnatelným s Yvettou Kornovou. Ti, kteří Jolanu neznají, a rádi by si ji přiblížili, ať si tedy vybaví sestru Jiřího Korna – Yvettu Kornovou ve filmu Housata z roku 1979.

Ta podobnost Yvetty a Jolany je až taková, jako by to snad byla dvojčata. Svou nadcházející partnerku jsem si zkrátka tak nějak maloval ve své fantazii a ono to podle těch představ všechno vyšlo.

 

Naše bližší seznámení mělo rychlý spád, mě osobně připadalo, že jsem na naše první setkání byl již předem připraven, ačkoliv jsme se viděli poprvé v životě. Tak rychlý spád, že za pár týdnů už jsem měl všechny svoje věci nastěhované v jejím bytě. Začal jsem si zvykat na odlišný život v panelovém domě. Pro kluka z vesnice to byla velká, neobvyklá změna, ale přece jen jsme jezdili často na Pazdernu ke koním, takže o nějakém typickém sídlištním životě nemohla být řeč. Jolana měla byt, díky rodičům, nově rekonstruovaný – poprvé jsem poznal přednosti pákové baterie, výhodu stálého přísunu teplé vody v pěkné, čisté koupelně a kuchyni, a hlavně v nadcházející zimě v bytě příjemné teplo, bez starostí se zatápěním v koksovém kotli, bez ranních teplotních šoků, kdy je v místnosti 15 stupňů, a také bez špíny z uhelného prachu a s tím spojeného otravného úklidu.

Úklid bytu 3 + 1 v panelovém domě se přece jen nemohl srovnávat s úklidem rodinného domu, a tak pro mě každý pátek nebo sobotu, kdy jsme byt pravidelně zbavovali prachu a nečistot na podlaze, neznamenal žádné utrpení nebo vysilující fyzickou námahu. Úklid jsme prováděli důkladně a tím pádem v nás příjemný pocit z čistého a voňavého příbytku přetrvával v podstatě po celou dobu, kdy jsme v něm bydleli. Uklízeli jsme i tehdy, jestliže jsme se chystali odjet na týdenní dovolenou, ale v ten den jsme se úklid snažili výrazně urychlit, takže jsme tím pádem dodrželi status úklidových fází tzv. „žaves“ nebo „vužas“. Působivý výraz, co? Znáte ho? Víte, odkud pochází? Jsou to dvě naprosto rozdílné úklidové metody a zavedla je do Jolaniny domácnosti její mamka, paní Straková, nemá to tedy nic společného se svérázným slovníkem „upratovačiek“. I když byl byt Jolany rodičů vždy jako klícka, ty dva výrazové prostředky vypouštěla její máma z úst poměrně často. Mně se zalíbily natolik, že jsem je do svého významového slovníku převzal. Metoda „žaves“ znamená doslova:

„ŽÁdný VElký Sraní“

a metoda „vužas“ značí výraz

„VŮbec ŽÁdný Sraní“.

Jak už jsem se zmínil, paní Straková nebyla žádná šmudla, její metody žaves a vužas bychom mohli s klidem popsat jako „důkladný“ předvánoční úklid v běžných domácnostech. Byla totiž narozená ve znamení Panny a má-li někdo z Vás štěstí na takovou partnerku, která své „astrologické“ vlastnosti věnuje úklidovým pracím, jistě dobře chápete, co mám na mysli. Její byt byl pokaždé, neexistovala výjimka, tedy pokaždé tak precizně vysmýčen, že bych opravdu s klidem povečeřel svíčkovou na dlažbě v koupelně, nebo smažený řízek na koberci v předsíni. S klidem. Jako občasný táborník na vodáckých výpravách s gulášem v ešusu umývaném v Berounce jsem stolování u Straků považoval vždy za pobočku Alcronu. A nebyl bych daleko od pravdy i s tím gulášem podávaným na podlaze.

Strakovi nebyli jediní, koho jsem v roce změn spatřil poprvé v životě. Mými novými přáteli se stala i Klára Kvasničková a její druh a budoucí manžel Tomáš Jandečka. Byli to skuteční přátelé, ne známí, kterých má každý z vás na každém prstě dvacet. Známých je spousta, kdežto přátel bývá v životě jen pár.

Nemohl jsem si stěžovat ani na řepský byt. Až na to ranní cinkání tramvají, co Vás spolehlivě vzbudí už po páté ráno, a když se to nepovede tramvajím, tak zaručeně zabere ranní hukot elektromotoru výtahu. Nemohl jsem si stěžovat ani na byt, ani na sousedy. Naprostá spokojenost. Až na jednu maličkost. Jolana milovala květiny, mnohé z nich měla pochopitelně v bytě a náležitě se o ně starala, včetně pravidelného sprchování ve vaně. Co mi však stále vrtalo hlavou, bylo to, odkud pochází ta zvláštní odrůda muškátů v truhlících na balkoně. Všechny byly doslova obalené zvláštními chlupatými výhonky. Nikdy jsem nic podobného neviděl, muškáty jsme doma měli řadu let, znal jsem je poměrně dobře. Až po několika měsících jsem pochopil, co je to za odrůdu. Jednou jsem při pozorování krajiny z balkonu v šestém patře zahlédl nad sebou za horní obrubou balkonové omítky cíp přehozu sedací soupravy. Vzápětí se ten cíp začal vlnit a pochopil jsem, že jej naše sousedka vyklepává od prachu. Kromě prachových částic se však k zemi snášely i chomáče psích chlupů od huňatého německého ovčáka, které zasypávaly kvetoucí muškáty.

S některými sousedy jsme dokonce společně venčili psy v nedalekém koutu přírody co tu dodnes po výstavbě řepského sídliště ještě zbyl. Byl to svérázný rituál a docela jsem se na něj těšil. Říkalo se tomu „chodit na louku“, byla to náhorní plošina a údolí Motolského potoka zároveň. Rozsáhlý travnatý prostor poskytoval výhled do Pražské kotliny a na okraj řepského sídliště, přitom byla část louky sevřena přechodovým náspem a z druhé strany předělem mezi panelovou zástavbou a rodinnými domy. A že jsme venčili psy, když žádného nemám? Já ne, ale Jolana si nastěhovala do svého bytu, kromě mě, i pejska Kryštofa. Byl to kříženec Jezevčíka s Kokršpanělem a vypadal spíš jako malý Labrador. A narodil se shodou okolností jako já, 25. září, jen o 25 let později. Zajímavá shoda, že? Kryštofův vzhled byl natolik svérázný, že si jedna „důležitá“ starší dáma sama naběhla na smeč. Na její otázku, co je ten pejsek za rasu, Jolana odpověděla:

„To je TOY Labrador, mladá paní, určitě jste o této velmi vzácné rase slyšela, že?!“

„Ano, ano, znám tu rasu…“,

odvětila paní s nosem hrdě vztyčeným vzhůru, přičemž vůbec netušila, že žádná rasa Toy Labrador samozřejmě neexistuje. … jsem se smíchy svíjel ve výtahu, až mě Jolana musela krotit, abych nebyl tak hlučný, když mi tuhle story vyprávěla!

Kryštofa jsme s Jolanou chodili venčit nejen s našimi sousedy, tedy především s paní Ehrlichovou a její kokršpanělkou Eny a s Helenou Vařilovou, majitelkou chrtí fenky jménem Sisi, často jsme obcházeli dům jen sami dva. Jolanu jednou napadlo, že bychom mohli mezi sebou soutěžit, že vítěz získá výhrou úlevu od mytí zablácených Kryštofových tlapek před vstupem do bytu. Soutěž spočívala v tom, že kdo si před domem po návratu z vycházky na utírání psích tlapiček vzpomene dřív a vysloví nahlas klíčové slovo: „PACIČKY!“, ten je Kryštofovi nebude muset utírat vlhkým hadříkem. V případě silného zablácení dokonce umývat ve vaně pod tekoucí vodou! Kdo myslíte, že slovo „PACIČKY“ obvykle vyslovil dříve, a kdo téměř pravidelně tlapky utíral a umýval ve vaně? Zvítězil jsem snad jen dvakrát nebo třikrát, ale taková práce byla velmi pohodlná, Kryštof poslušně stál na všech čtyřech, nikam neutíkal, a i kdyby, tak jeho čtrnáct kilo živé váhy bylo snadné vzít do náručí. Přece jen to nebyl žádný Bernardýn, se kterým bych musel soupeřit jako zápasník na žíněnce. Nakonec, proč ne Bernardýn, pravidelné posilování s činkami nebo fyzická dřina na Pazderně u koní mi nebyly cizí, tak bych další posilovací, tentokrát „živý“ stroj možná uvítal.

Rok 1993 přináší ještě jednu významnou změnu, bude se týkat mého pracovního zařazení v ČSA. Provoz mainframových počítačů se pomalu, ale jistě stával zastaralým. Staré počítače EC 1026 z konce 70. let byly sice nahrazeny novějším procesorem IBM 4381, budoucnost však byla vyhrazena UNIXovým serverovým systémům s terminálovou sítí. Pilotním projektem byla v ČSA tzv. microlan linka v hangáru F, propojující zhruba 20 pracovišť Technického úseku s centrálním počítačem – serverem, který se nacházel v prvním patře, v místnosti č. 120. Zhruba v třetině dlouhatááánské chodby napříč celým hangárem. Dnes bychom po této „serverovně“ nenašli téměř žádné stopy, původní servery už jsou ve šrotu a místnost patří opět Technickému úseku. V té době však patřila nám.

 

 

 

Opustil jsem koncem roku Hlavní správu, kde jsem dosud pracoval na týdenní ranní a odpolední směny pod vedením pana Maňhala, a začal jsem se zaučovat do úplně odlišného operačního systému ICL Unix. Změnila se i moje pracovní doba – každý měsíc jsem absolvoval 8 dvanáctihodinových denních směn od 7:00 do 19:00 a 7 nočních směn od 19:00 do 7:00. V průběhu dne jsme celkem v pohodě zvládali obsluhu serveru a zároveň jsme zajišťovali technickou podporu koncových uživatelů, ovšem

nezapomenutelné byly noční. Nikdo nás nekontroloval a práce nebyla v noci skoro žádná, jen jsme bděli nad běžícím počítačem, který pracoval víceméně bez výpadku. V rozmezí od 22:00 do 22:30 a ráno od 6:00 do 6:30 jsme spouštěli archivaci dat a programů a ve zbytku času jsme se učili poznávat UNIX poněkud víc do hloubky. Kdo již do UNIXu nebo do Linuxu alespoň zevrubně pronikl (UNIX a Linux, to je v podstatě téměř totéž), bude tu souhlasně přikyvovat, že je to nástroj obrovských možností a rozsahu, a že většina tehdejších, ale i současných pozemských výpočetních systémů se o jejich jádro opírá.

Pracovní náplň obsluhy unixových serverů byla poměrně tvořivá a zajímavá a poznával jsem díky ní i další, mě dosud neznámá pracoviště a nové tváře. Kupříkladu takový Honza Zelený a jeho záliba v cirkusových vystoupeních. Však mi také mnohdy na nočních směnách pouštěl svou oblíbenou skladbu, kterou svérázně po svém pojmenoval výrazem „kužely“, a při níž se snažil žonglovat s PET lahvemi (zvuková ukázka Paso doble je z tanečního vystoupení Michal Malitowski & Joanna Leunis). (Název „kužely“ Honza volil nikoli ve smyslu tvaru geometrického tělesa, nýbrž žonglérského a gymnastického náčiní. Honzu totiž fascinovali žongléři, zatímco mě s kužely zas doháněly k šílenství půvabné gymnastky a jejich bosá chodidla.) Honza žongloval. Ano, doopravdy žongloval, a to nebyl opilý. Honza se nikdy nechoval jako opilý, kdybyste si dokázali představit Jardu Mezeru s jeho povahou rozdávat druhým radost a mít z toho i radost sám, tak někým takovým dokázal být i on. Museli byste si k tomu ale ještě něco přimyslet. Zatímco byl Jarda ve svých emocích poněkud zdrženlivější, Jan Zelený stál na tom opačném konci žebříčku. Byl jak sopka! Jako hurikán vášně! S ničím takovým jsem se dosud nesetkal. Nikdo z nás mu neřekl jinak, než John Green, na svou přezdívku byl také náležitě hrdý. Dokázal rozdávat radost a kouzlit úsměv na tvářích a nezdráhal se ani k tomuto účelu propůjčit svou milenku. Milenku? Ale ne, samozřejmě, že ne tak, jak vy si myslíte. Greenovou milenkou byl herní počítač Amiga. Několikrát zavítala i do našeho dispečinku v hangáru F – noční směna byla tehdy doooooost silně opepřená zážitky z graficky zdařilé, ovšem poněkud vyčerpávající hry Agóny, co se dala hrát jen velmi omezenou dobu. A kdo měl zájem, nebo kdo se té agónie potřeboval střepat, uzobával plátky krájeného sýra nebo salámu, smažené bramborové lupínky, slané tyčinky, případně přikusoval obložené chlebíčky. Občerstvení bylo vylepšeno lahví šampusu, vychlazenými plechovkami plzeňského piva a John Green byl šťastný, že může svým kolegům dopřávat vskutku vzrušující zážitek. Jeho přístupová mantra zněla: John Green present (Jan Zelený uvádí) a jak tohle vyslovil, bylo jasné, že divoká extáze bude nepochybně následovat.

John Green byl také vynikajícím vypravěčem vtipů, sice nemohl svou zásobou, co do počtu humorných vyprávění, konkurovat Martinu Mezerovi, nicméně anekdoty, co vyprávěl, nás rozveselit dokázaly. Jednu z nich jsem si vybavil, tak tu v mém webu poslouží jako vzpomínka na Greena a na ty krásné časy dvanáctihodinových směn v hangáru F:

V období rozkvětu socialismu v Sovětském svazu se prochází západoněmecký turista po Rudém náměstí v Moskvě a jelikož ovládá azbuku, napadlo ho, že by si po návštěvě mauzolea mohl zakoupit zdejší noviny a přečíst si, co je nového.

Пожалуйста, дайте меня газету Правда.

povídá na adresu prodejce v malé trafice na náměstí. Za noviny vzápětí zaplatí 30 kopějek a jakmile je rozevře, zjistí, že uvnitř se nachází jen prázdný čistý, bílý nepopsaný papír.

Что случилось, что сдело, почему здесь пустая бумага ?

ptá se udivený turista spokojeného, usměvavého trafikanta, a ten směle, bez průpravy ihned odpoví:

Зачем буквы, все ясно !

 

Ale co mě dokázalo rozesmát ještě víc, nežli klasická smyšlená anekdota, byl Greenův skutečný zážitek, co se mu přihodil cestou na jednu z víkendových směn. Green bydlel ve Famfulíkově ulici, v Praze Kobylisích, toho osudného dne však cestoval na ruzyňské letiště brzy ráno od svého kamaráda z Vršovic. Postačí pouhý zběžný pohled do mapy a je každému ihned jasné, že musel i tentokrát do zaměstnání projet téměř napříč celou Prahou. Z Čechova náměstí tramvají na Náměstí Míru a pak metrem do stanice Dejvická. Onoho nevlídného nedělního dne, kolem šesté hodiny ranní, stál na liduprázdném betonovém perónu, kde spolu s ním čekalo na vhodný tramvajový spoj jen několik rozespalých Pražanů. Vtom si to přisvištěla tramvaj, která však nebyla vůbec označená žádným číslem, takže se cestující mohli jen domnívat, že jde zřejmě o nějakou cvičnou jízdu. (I když každá cvičná jízda by se měla správně provádět v označeném spoji titulkem CVIČNÁ JÍZDA). Neoznačená tramvajová souprava nakonec na zastávce zastavila, otevřely se všechny dveře v obou vagónech, načež z řídící kukaně vystoupil vysmátý řidič s vlajícími dlouhými vlasy a několik dnů neholeným vousem a velmi hlasitě mezi cestující na nástupním ostrůvku zvolal doslova:

„Vlezte do mě, já jsem čtyřka!“

Green tedy do něj vlezl, jak si řidič tramvaje přál, jenže to už měl obličej patřičně zabarvený doruda a záchvat smíchu neustával. Pro úspěch se tato komedie s vykukujícím řidičem a jeho komentářem v extravagantní tramvaji

„Vlezte do mě, já jsem čtyřka!“

opakovala ještě na několika zastávkách, než tento neobvyklý spoj doputoval k Míráku, takže se rozchechtaní pasažéři nestačili ani pořádně vydýchat…

Součástí pracovní náplně operátorů UNIXových serverů bylo mimo jiné zajišťování záloh programů a dat. Veškeré archivy se prováděly na různé typy médií, co však bylo pro tyto systémy společné, byla nutnost jejich obsluhy formou přímého osobního kontaktu. Jelikož byly jednotlivé servery rozmístěny v různých objektech ruzyňského letiště, operátoři měli k dispozici služební vozidlo. K jeho řízení na obslužných komunikacích v areálu letiště nebylo nutné skládat žádné testy a absolvovat zkušební jízdu s nějakým instruktorem, postačil pouhý řidičský průkaz typu B. Prvním služebním vozem, který měli operátoři k dispozici, byl na začátku 90. let upravený dvoumístný model Škoda Favorit, kde byl namísto zadních sedadel pouze rozšířený zavazadlový prostor. Nebyl to klasický pick-up, jestli mi rozumíte. Takto speciálně uzpůsobený vůz se využíval pro převoz výpočetní techniky a občas i pro převoz osob. Třetí přepravovaný pasažér zaujal v zavazadlovém prostoru místo na pohyblivém, neukotveném molitanovém sedadle a připadal si, jako služební policejní německý ovčák, co vzápětí bude vpuštěn do akce. Z tohoto důvodu se také tomuto speciálnímu sedadlu v zavazadlovém prostoru přezdívalo „posadit se na psa“.

V pátek 2. prosince 1994 jsem zaujal ve služebním voze místo řidiče a vedle mě se usadil John Green. Bylo krátce po 15. hodině, a to byl ten správný čas začít provádět archivační procedury v serverovnách na „starém letišti“. Nejprve jsme zamířili do tzv. Bílého domu – takto nezvykle lidé přezdívali budovu České správy letišť (ČSL), jež byla původně obývána zaměstnanci Československé správy dopravních letišť (ČSSDL), a to ještě před vznikem Řízení letového provozu (ŘLP). Ve druhém patře Bílého domu (říkejme raději Bílasu) pracovala původně i moje mamka a jako zámečník jsem občas do jeho přízemí zavítal do kantýny na svačinu, takže mi tento objekt byl důvěrně známý již mnoho let. Bílý dům skutečně ozdobila sněhobílá fasáda a již z dáli svítil tak, že jej nebylo možné přehlédnout. Jižní přízemní trakt byl pronajat Českým aeroliniím a zde v klimatizovaných prostorách byly umístěny servery pro zpracování ekonomických úloh, tedy především údajů o letenkách, palivu, mzdových listech a účetnictví. Provedli jsme tu s Greenem potřebnou rutinní zálohu a další „štací“ byl server umístěný v hangáru B.

Začalo se pomalu stmívat a já už se těšil na nadcházející volný víkend, neboť jsme s Jolanou měli v plánu nějakou akci s Klárou a s Tomášem. Myšlenky už jsem přesouval do řepského sídliště, a tak pro mě bylo spíš úlevou, když mě John Green vyzval, abychom se v řízení vozu vystřídali: „Greene, hele, ty máš na nohou ale jen papuče, zvládneš řídit vůz i v pantoflích?“ „No jistě, nepochybuj a sedej!“ snažil se mě zklidnit, a já jen s obavami sledoval, jak se v chatrných sandálech sotva drží na kluzkém povrchu namrzlého, lehce zasněženého chodníku podél hangáru. „Jo, ale dávej bacha, pěkně to klouže, jeď radši pomalu, ať neskončíme někde ve škarpě.“ Jasně, neboj, a co kdybychom zamířili na Dědinu a zajeli do myčky? Auto je dost zaflákaný, tak se to zrovna hodí, no a já si pak koupím v Delvitě nějakej salám.“ Nebyl jsem proti, poněvadž jsem rovněž začínal mít hlad a obchodní dům Delvita v Ciolkovského ulici byl potravinami výborně zásobený.

Green usedl za volant, zamířili jsme ke křižovatce u Hlavní správy a odtud směrem k vrátnici. V pátek před 17. hodinou byste zastihli v prostorách „starého“ letiště jen zaměstnance směnných provozů. Tedy víceméně jen pracovníky údržby letadel. Letiště se vylidnilo a tou dobou byli již všichni ostatní v teple domova, nebo alespoň na cestě domů. Jedinou výjimkou byli naši kolegové v Bílasu ze Systémového oddělení, kteří tu po pracovní době pařili nějakou hru, s největší pravděpodobností střílečku Doom II. V průčelí Bílého domu bylo tedy osvětlené jen jedno jediné okno a za jeho skleněnou tabulí seděli na polstrovaných židlích s opěradly Jarda Fifka, Karel Medek a Jirka Albert.

Že systémáci v pátek večer po sobě střílí ve virtuálním světě a utrácí svůj drahocenný čas takovým nesmyslem, mi bylo úplně ukradené, hlavně, že my s Greenem míříme do myčky, pak do Delvity, a za pár hodin již budu s Jolanou popíjet kávu a chystat kávový drink i pro Kláru s Tomášem. Krátce jsem se zasnil do těchto příjemných představ a mezitím Green ve voze zařadil třetí převodový stupeň, ačkoliv byla od nás vrátnice se staženou závorou vzdálena již jen několik desítek metrů. Na tachometru rovných 40 km/h a pod námi neposypané namrzající kluziště: „Greene, brzdi, ty vole!“ „A co myslíš, že dělám!“ Skutečně, Greenův pravý sandál sešlapával brzdový pedál až na doraz. Během několika vteřin jsme se přiblížili ke stažené závoře, ale obsluha vrátnice jí pohotově zdvihla, takže jsme do ní nenarazili. Kdybychom se s ní však střetli, byl bych mnohem spokojenější. Cože? Proč bych měl být spokojenější, kdybychom narazili do závory? Zešílel jsem snad? Ne ne. Zvednutá závora totiž uvolnila cestu rozjetému Favoritu, který bez zábran upaloval do křižovatky. Že jsme do hlavní silnice přímo vystřelili z té vedlejší, aniž bychom umožnili přednost v jízdě vozidlům, jedoucím po čtyřproudé letištní komunikaci, Vám musí být jasné. Ve zlomku sekundy jsem se tiše modlil, ať zrovna v tu chvíli v prostoru křižovatky není žádný automobil.

Moje mikro modlitba však vyslyšena nebyla. Ačkoliv bylo letiště tou dobou doslova liduprázdné, my se museli zrovna strefit do autobusu, přijíždějícího k autobusové zastávce přímo před vrátnicí. A další „shoda náhod“? Zrovna před pár minutami dohráli systémáci svého Dooma a na vlastní oči spatřili, kterak Green s Kachňákem nastupovati služebním vozem do autobusu hodlají. Ten vyvázl naprosto bez úhony, střetli jsme se zrovna s výztuhou jeho zadních dveří a plastový nárazník tu nezpůsobil ani žádnou odřeninu, natož větší škodu. Odnesl to však náš Favorit. Přední kapota se zdeformovala přímo do pravého úhlu, levý blatník a světlomet také nevypadaly zrovna k světu a naštěstí jsme byli oba připoutáni, takže se vše obešlo bez úrazu. Ale nepřál bych Vám zažít na vlastní kůži, jak masivní náraz to v téhle rychlosti byl. Pouhých 40 km/h. Z poloprázdné stosedmdesátdevítky ihned pasažéři vyskákali, byli by bývali nabídli první pomoc, kdyby bylo třeba, no myslím, že si všichni přítomní nakonec oddechli, že nedošlo k žádnému masakru. Dopravní policisté spojnici k Hlavní správě, pokrytou zledovatělým uježděným sněhem, uznali jako nebezpečnou, vzápětí byla řádně ošetřena posypovým vozem, Green sice zaplatil symbolickou pokutu za nepřizpůsobení rychlosti vozidla stavu a povaze vozovky, v pondělí k tomu přišel verbální „pojeb“ od vedoucí dopravního oddělení ČSA, ale tím byla celá epizoda uzavřena. Skutečný „masakr“ měl teprve přijít.

Tím masakrem byl Greenův malý synovec. Co to tu zas plácám, pomyslí si jistě mnohý čtenář – a ještě mimo kontext. Masakr? Tak poslouchejte: Jednoho květnového sobotního dopoledne, kdy bylo letiště opět liduprázdné, jsme se s Greenem sešli na denní dvanáctihodinové službě a byl jsem včas upozorněn na to, že dnes zavítá na naše pracoviště v hangáru F Greenova starší sestra a její pětiletý syn. Když se blížil okamžik tohoto nezvyklého setkání, Greena se zmocňovala stupňující se nervozita a byl jsem opětovně varován, abychom nezapomněli provést všechna nezbytná opatření, na která jsem byl již předem připraven: Veškeré ruční nářadí uzamknout do šuplíku, nebo jej umístit alespoň do horních pater vysoké skříně. Všechny ostatní lehké předměty, co pětileté dítě uzvedne, uzamknout do skříně, nebo je uklidit opět do šuplíku a přelepit jej lepící páskou. Zásuvky rozvodu elektřiny 220 V musely být zakryty nějakým nábytkem, okna uzavřena, květiny umístěny z dosahu, co nejvýše to bylo možné, zkrátka měli jsme zabezpečit místnost tak, aby byla pokud možno podobná vybílené ratejně, a aby dokázala odolat nájezdu malého vetřelce, co si se skutečným Alienem moc nezadá.

Pak zazvonil zvonek u plechových dveří a já šel otevřít. Usmála se na mě pohledná Greenova sestra a dovnitř vběhl PUGAČEV. Svou přezdívku získal zřejmě po sovětské temperamentní zpěvačce Ala Pugačeva. Ovšem temperament zpěvačky byl ve srovnání s Greenovým synovcem jen ospalým projevem unavené hvězdy pop music. To, co Pugačev předváděl, jsem si nedokázal představit ani ve snu, a to mě Green upozorňoval mnohokrát s určitým důrazem, že uvidím něco (někoho), co jsem ještě neviděl.

Nejprve vyskočil na stůl a začal tancovat, pak si všiml nějakého předmětu, co zůstal nedopatřením ležet na koberci pod stolkem. Pobíhal po místnosti a bušil s ním do stěn a do dveří, až se celá místnost otřásala. Pod čalouněným křeslem Pugačev objevil kleště – kombinačky a kus drátu a pohroma se blížila svému završení. Hbitě otevřel výklopný kryt od serveru, kleště se snažil vší silou nacpat do otvoru pro optický disk a pomáhal si při tom kusem nalezeného drátu. Dvířka málem ulomil a jakmile jej přestala zajímat, zamířil k jediné odkryté zásuvce, co jsme s Greenem nestačili zakrýt kusem nábytku. Kleště a drát hodlal nacpat tam, kam by to nikoho snad ani nenapadlo, naštěstí jej Green zavčasu odchytil. Kdyby nulový vodič stačil propojit s fázovou zdířkou, došlo by k záblesku, ke zkratu a výpadku elektřiny, a byl by to možná poslední Pugačevův příběh. Po celých deset minut, co tu řádilo toto malé velké tornádo, jsem jen obdivoval Greenovu sestru, že je vůbec ještě naživu, a její syn rovněž.

Honza udržoval velmi pěkný vztah nejen s jeho sestrou a s hyperaktivním synovcem, ale i s jeho tátou. Vyprávěl nám o něm vždy s určitou úctou a noblesou, a že k jeho otci směřovala od něho samá slova chvály a uznání, dokazoval Green i tehdy, kdy jsme seděli u vína, a on měl již několik sklenic v sobě. Alkohol uvolnil zábrany a bylo dobře patrné, že jsou jeho slova upřímná a pravdivá.

Honzův táta byl zdatným odborníkem – technikem, specialistou v oboru sovětských letadel TU 134. Mimo to byl pan Zelený milovník přírody a zahrádkář, ale především velmi srdečný, skromný a příjemný člověk. V jeho společnosti jsem se vždy těšil z poklidné a přívětivé energie, jaká z jeho bytosti spontánně vyzařovala, až jsem kolikrát Honzovi dával za pravdu a dobře chápal jeho vztah k otci, v němž nebylo vazeb rázu autoritativního, nýbrž ryze přátelského.

Dovedl jsem si docela dobře představit i ty barvitě líčené prožitky při návštěvě Moskvy v dobách existence Sovětského svazu. S jakým gustem si asi otec a syn vykračují po Rudém náměstí, a jak nakupují ve vyhlášeném obchodním domě ГУМ. Honza se jako vypravěč historek přímo narodil, oplýval v tomto směru shodným talentem, jakým se mohl pochlubit snad jen Martin Mezera nebo Oto Špok. U žádného vyprávění nechyběl patřičně věrohodný emocionální náboj.

Zajisté tedy chápete, že každá noční dvanáctihodinová směna s Greenem byla pro mě něco podobného, jako toužebně očekávaná návštěva hudebního koncertu či divadelního představení. Dokázal jsem si s ním užít společných chvil, jak to jen šlo, a snažil jsem se představit si ve své mysli každičký detail jeho zažitých příhod, třeba tu stařenku v obchodním domě ГУМ: Měla hlavu ovázanou květovaným šátkem, trpělivě vyčkávala několik desítek minut v dlouhé frontě, až na ni přijde řada, ačkoliv si nemohla být jistá, že nakonec po dlouhém čekání se na ni usměje štěstí a zboží ze skladových zásob tu zbyde i pro ni. Konečně uchopila po dlouhém čekání do svých obou rukou velký červený plechový budík a radostně, zřetelně a hlasitě zvolala:

У меня часы У меня часы !!!

 

Nebudu tu líčit další Greenovy historky, ani jmenovat kolegy z Technického a Letového úseku, rád bych se však zmínil o zvláštním kouzlu Operačního dispečinku. Měl na starosti komunikaci s posádkami letadel ČSA v letovém koridoru nad naším územím a koordinoval jejich pohyb a nasazení na další plánované lety. Řešil operativně spojení s dalšími pracovišti v případě náhlé technické závady, v první řadě s údržbou letadel a Technickým dispečinkem v hangáru F. Moje občasné, hlavně noční návštěvy pracoviště operačky, které se nacházelo v budově technického bloku na Novém letišti, byly až tajuplně vzrušující. Večerní, spoře osvětlený sál, vybavený nejmodernější výpočetní technikou, dýchal podobnou atmosférou řídících letového provozu, jakou lze vidět např. ve filmu Přistání naslepo z konce 90. let.

A velmi zvláštní nádech trochu jiného vzrušení jsem vnímal tehdy, jestliže byla právě ve službě nesmírně půvabná, velmi inteligentní, bystrá a vnímavá Alena Křížová. Neměl jsem v úmyslu poznat ji blíž, každé naše setkání bylo však kořeněno jakýmsi jiskřivým fluidem, které se mezi námi dvěma vytvářelo. Slavila své narozeniny téměř ve stejný den, narodila se 24. září (nebo 26. září, už si to pletu), jen o čtyři roky později. Možná i to mělo na naše občasná setkání určitý vliv. Byla docela podobná této skandinávské modelce Madeleine.

Když jsem v roce 2005 opouštěl bránu ČSA, „náhodou“ jsme se potkali na starém letišti. Z jejího půvabu se skoro nic nevytratilo, jasně že jsme byli oba dva o těch více než 12 let starší, jenže v jejích výrazných očích se dalo vyčíst: „…ty odcházíš, a už se možná nikdy neuvidíme! Bude mi smutno.“

Toto naše setkání bylo setkáním doopravdy posledním. Zda bylo Aleně smutno, nevím, já si však občas posteskl. Scházela mi večerní atmosféra operačky v Technickém bloku na novém letišti, jiskřivý výraz modrooké slečny, kterou jsem občas potkával i v kantýně staré budovy posádek, nebo v prosvětlené jídelně v prvním patře, vybavené vkusným, tmavě hnědým nábytkem.

Posuňme časové kontinuum zpět do roku 1993, do těch šťastných chvil, kdy jsem sotva odolával jejím půvabům. Ono se to mluví zpoza textu, ukrytí za lajntuchem. Pěkná kočka na fotce, co se ani nepohne, co je na tom ? To jste ale neměli tu kočku před sebou. Jak vás sleduje, každičký váš pohyb, čeká na vhodný okamžik a pak pronese pár vět jako nahrávku na smeč. Celé se to odehrává v podvečerním šeru, kdy je vhodná chvíle, je tu klid a prostor. Odolávejte pak vtipné, usměvavé, bystré osobnosti, jejíž hlas byl hebký jak králičí kožíšek. A ty oči. Ty oči! Díky za hezké chvíle, Aleno.

A co nám nabídl konec roku 1993? Působiště unixových výpočetních systémů se rozrostlo o další server – tentokrát pro úlohy Letového úseku, v první řadě pro plánování posádek a palubních průvodčí, pro Operační dispečink a plánování letadel – tzv. Plachtu. Původní, pět metrů dlouhá dřevěná deska podél celé místnosti, na které se zaznamenávaly změny pohybu letadel ručně na papír, byla teď nově nahrazena přehlednější „online“ barevnou verzí na velkém monitoru stolního počítače, připojeného k našemu novému serveru s názvem Fly. Server se nacházel v budově posádek v prvním patře, hned vedle odpočinkové místnosti pro piloty a letušky s měkkými křesílky a televizí, kam jsme se často, hlavně v nočních hodinách, uchylovali, a kde jsme relaxovali a popíjeli kávu z blízkého automatu.

Byly to „Zlaté časy“ mého působení v ČSA. Trvaly zhruba do roku 1998. Pak se začala stavět nová administrativní budova, jejíž název zní zkráceně APC (administrativně provozní centrum), a jakmile se tohle skleněné, chladné a odpudivé monstrum dostavělo a osazenstvo staré budovy posádek se přestěhovalo do jeho útrob, do původní budovy posádek vjel bagr. Pozorovali jsme odkryté zdemolované schodiště, za vybouranou zdí se povalovala stará polstrovaná křesílka, na nichž jsme sedávali, a na staré dobré časy jsme už jen vzpomínali. Uvedením budovy APC do provozu mezilidské vztahy v Letovém úseku začaly upadat, ale abych stále nepředbíhal,…píše se rok 1993 a stará dobrá budova posádek je v plném rozkvětu… Alena se právě usadila na otočnou polstrovanou židli proti mě. Venku už se setmělo, prostorná místnost je spoře osvětlená jen několika monitory Personal Computerů a jedné stolní lampičky. Ty oči jsou jak magnety. A zkoušeli jste odolat silnému magnetu, i když jste naoko chladní, robustní a pevní, celí z ocele?