Kachňákovy listy z památníku

Moje vyprávění je věnováno všem pozitivně smýšlejícím lidem, ale především památce mých zesnulých prarodičů, mého táty, a mé velké lásce Evě Steinerové, kteří se na této planetě nedožili toho, aby si je mohli přečíst. A tak doufám, že tam na nebesích, v jiných světech a dimenzích, kde je přímý přístup k informacím, si z mých myšlenek a slov vyčtou obraz tohoto světa, jak jsem jej vnímal svýma očima a svým srdcem.

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. 

Jaroslav Vrchlický – Za trochu lásky (Okna v bouři)

 

Kachňákovy listy z památníku jsem koncipoval jako dobíječ energie. Abychom se mohli nadechnout, zastavit a zamyslet. Honza Nedvěd kdysi vzkázal světu, že: „… z korun stromů bude Manitou se dívat, jak to vedem, a jak vést to chceme dál.“ Popisovanému období osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem do základní verze webu vtiskl odpovídající font Bohemian Typewriter.

Imituje text psacího stroje, což byl tehdy nástroj, kterým se vyřizovala běžná korespondence, a jehož typický nezaměnitelný zvuk jste zaslechli snad v každé kanceláři. Textovou pasáž doplňují fotky, jež se z té doby dochovaly, a jak to tak bývá, a jak zpívá v jedné ze svých písní Wabi Daněk, těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás…

Ještě než začnu své vyprávění z druhé poloviny dvacátého století a z počátku nového milénia, rád bych se svěřil s tajemstvím, jež jsem (alespoň zčásti) vyslovil před mou milovanou bytostí, Evou Steinerovou, a která se nyní již nachází tam, na nebesích, odkud jsme sem oba dva přišli, abychom se tu spolu setkali a prožili plodný, pozitivně naladěný život. Není tu však vůbec snadný terén, my všichni, co jsme se tu inkarnovali z láskyplných světů, kde prakticky neexistuje egoismus a všechny ostatní negativní projevy „pseudoživota“, jsme však museli podstoupit proceduru „vymazání paměti“ na minulost, abychom se tu dokázali vžít do role „obyčejných smrtelníků“, a mohli nést stejné břímě, jako tu nesl Ježíš, svůj pomyslný kříž, a pracně, krok za krokem se propracovávali ke svému pravému „já“.

Nebyla to lehká cesta, to si jistě uvědomuje každý z vás, není vůbec snadné se tu „probudit“, rozpomenout se na to, kým jsem a proč tu jsem, a nadále se snažit žít pozitivním životem a být prospěšný všem, aby i ti ostatní se mohli začít probouzet a dostat šanci vrátit se zpět domů, tam, kam již předčasně doputovala má milovaná Eva, a která je v současné době mým strážným andělem, miluje mě celým svým srdcem a těší se na naše opětovné setkání, abychom mohli spolu opět sdílet dny všední i sváteční, bok po boku, v lásce, harmonii a vzájemném porozumění a toleranci.

Ta tajemství, která jsem kdysi, v roce 1991 vyslovil, jsou zakotvena v mém vyprávění. Jsou zakódována podobným způsobem, jakým psala svou knihu Barbara Marciniak „Poslové úsvitu“. Kéž vás tedy můj pohled na svět osloví, a možná, že tu najdete i nějaké malé útržky inspirací k vašemu plodnému životu.

Nebojte se koronaviru COVID-19

Možná jste se již setkali s pojmem „Schumannova frekvence“. Je to původně fyzikální konstanta planety Země, ovšem od poloviny 80. let postupně roste, resp. ona začínala pomalu stoupat již dříve, zhruba od 50. let – v tom poválečném období, kdy lidé budovali republiku. Rodilo se zde více pozitivních bytostí a je známo, že nejvíce jich sem přišlo z pozitivních světů v období od 60. do konce 70. let. Jsou to hlavně ty silné Husákovy děti – silné ročníky, a cílem bylo zvýšit vibrace planety a také tu plnit pozitivní láskyplné poslání a vzít si s sebou „zpět domů“ fyzické tělo, které jsme si tu každý zvolil. Pozitivních bytostí, resp. z pozitivních světů, se tu v tomto období narodila zhruba 1 miliarda, jsou to „Poslové úsvitu“, o nichž se zmiňuje ve své knize Barbara Marciniak.

A proč se zmiňuji o koronaviru v této souvislosti? Koronavirus se chová jako všechny ostatní viry a některé další živé organismy, co parazitují na ostatních a mají zablokovaného ducha tzv. protoplazmovými pouzdry. Vskutku nezáleží, v jakém těle duch sídlí, může to být člověk, ale i zvíře, rostlina, nebo bakterie. Na pokožce máme miliony bakterií aerobních, které s námi žijí s láskou, máme je i ve střevech – tam konají pozitivní práci, pomáhají trávit a vstřebávat potravu, podpořit v činnosti imunitní systém a na pokožce udržet správné pH.

Ovšem jiná situace je u virů nebo u bakterií anaerobních, tedy těch, co ke svému životu nepotřebují kyslík. Typickou anaerobní bakterií jsou Clostridie Tetanii nebo Clostridie vypouštějící botulotoxiny. Všechny viry a anaerobní bakterie mají velmi nízkou vibraci – jejich duch je zapouzdřen a žije parazitárním způsobem života – nezáleží jim na hostiteli, pouze jej využijí a zlikvidují (asi jako Vetřelec v tom známém filmu Ridley Scotta).

Tyto viry, tedy i známý COVID-19, vibrují na frekvenci cca 5,5 Hz – 14,5 Hz. COVID-19 přežije ještě nějaký čas v prostředí do 25 Hz, ale vyšší frekvence je mu nepříjemná a dokonce destruktivní. Nemůže takovou energii unést a jeho tělo se rozpadá a zapouzdřený duch viru opouští své „tělo“ a mizí tam, kde jsou mu jeho frekvence blízké, tedy do prostředí, kde se znovu „zrodí“ a působí dál, třeba do těla nového viru, který se množí u nějakého jiného pacienta. (Nepleťte si ovšem frekvenci – energie duše (ducha) s frekvencí činnosti mozku, kterou zaznamenávají přístroje elektroencefalografie (EEG) – toto je tzv. bioelektrická aktivita mozkové tkáně, tedy hmotné tkáně, která nemá nic společného s oživující duchovní složkou lidské bytosti. Ostatně, řada lékařů již zveřejnila i osobní zkušenosti z klinické smrti a poznatky, kdy mozek již byl klinicky mrtvý, zatímco bytost stále žila a pamatovala si všechny vjemy – touto problematikou se zabýval i m.j. pan Moody.)

V praxi to znamená, že každý člověk, který vibruje na frekvenci vyšší, než 25 Hz, je odolný vůči virovým nákazám. (Pro zajímavost tu uvádím, že mě osobně virózy v mládí sužovaly jen tehdy, když jsem byl ve škole přetížen stresem, a později i v zaměstnání nebo v nějakém nevhodném vztahu. Ovšem od doby, co jsem přestal jíst maso, a vyhýbám se cíleně určitým aktivitám (nesleduji negativní zprávy, nemám 25 let televizi, jsem více v přírodě, mám kolem sebe květiny, stýkám se „téměř“ jen s pozitivními lidmi), nevím, co je nachlazení ani chřipka. Poslední onemocnění zánětlivého charakteru (chřipku) jsem zaznamenal v roce 1998 a od té doby jsem nebyl vůbec nemocný, jezdil jsem lyžovat, otužoval se, chodil v zimě i bez ponožek, venku nalehko, mnohokrát jsem prochladnul i zmoknul, přesto žádné nachlazení. A vůbec nevím, co je to rýma, dokonce jsem úplně ze svého života vyřadil papírové i látkové kapesníky. (Pouze jsem trpěl problémy v souvislosti s deficitem magnézia, o němž jsem však neměl tušení, a musel jsem na to přijít sám s pomocí přítelkyně (nikoli přímou diagnózou od lékařů), stejně tak způsob, jak hořčík do organismu doplnit – a ten také na webu uvádím ve formě odkazů, které by vás mohly zajímat.)

Nižší vibrace mívají láskyplní lidé také, ale spíše výjimečně, nikoli po celý den, je to hlavně ráno po probuzení a nastartování těla a také ve chvílích, kdy musí do práce, která je stresuje, nebo do nákupního centra, na úřad vyřizovat blbosti atp. Proto každému radím: nakupujte raději přes e-shop (eliminujete kontakt s negativními lidmi ve městě), nenakupujte v supermarketech, nenavštěvujte zbytečně nemocnice a lékaře (v lékárnách to až tak nevadí), zbavte se televize, nesledujte negativní zprávy na Internetu, v novinách atp. Více cvičte, posilujte, zdravě se stravujte, choďte na slunce, do lesa, jeďte na vodu, zalyžujte si, pořiďte si domů květiny, akvárium, třeba morčata nebo králíka, případně kočičku, buďte k sobě a k ostatním lidem ohleduplní, láskyplní, respektujte je, buďte empatičtí, pomozte, když vidíte, že pomoc někdo potřebuje (třeba jen drobností, pomozte svým rodičům na zahradě, nakupte jim, uvařte, vezměte je někam do přírody, těch způsobů pomoci druhým lidem je spousta – naslouchejte jejich potřebám.

Virus COVID-19 i další viry přežijí v přírodě jen několik hodin, protože frekvence planety Země se zvyšuje. Např. v roce 1995 byla na úrovni 7,8 Hz, v roce 2000 již 9,3 Hz, v roce 2007 9,8 Hz, v roce 2012 to bylo 11,1 Hz. Dnes, v roce 2020 je Schumannova frekvence planety zhruba 17 Hz. Pro zajímavost, ve středověku, v době husitských válek to bylo přibližně pod 7 Hz, tehdy byla krveprolití a války, znásilnění, plenění, drancování a vypalování běžnou praxí, a samozřejmě s tím i různé epidemie moru, cholery, TBC atd. Typickým příkladem je nízká frekvence na našem území v době „pobělohorské“ – poprava českých stavů a následná třicetiletá válka – tehdy byly u nás největší epidemie moru a baroko je také známo svými „morovými sloupy“. (Mimochodem, té době také odpovídá vážná hudba, téměř všechny skladby vibrují (oscilují) na frekvenci kolem 8 Hz, proto se také nedoporučuje tuto hudbu často poslouchat, naopak vyšší frekvence mají písně českých zpěváků a textařů o lásce, např. Knoflíky lásky (Sepéši a Bartošová), některé skladby Karla Gotta, Helena Vondráčková – Sblížení, Jiří Korn a Helena Vondráčková – Jakobynic, Elán – Slobodná, zahraniční tituly: Foreigner: I Want To Know What Love Is, Climie Fischer – Love changes everything, Cliff Richard Some People, Mariah Carey – Without You, Bellinda Carlisle – Leave A Light On, Kim Wilde – You Came a Madonna Life Is A Mystery. To jsou vysokovibrační „pecky“ osmdesátých let a mnohé z nich naladíte na internetovém Hitrádiu Osmdesátka.

Viru se dnes dobře daří tedy jen tam, kde mu dáme podmínky – buď negativně myslící a jednající lidé s nízkou vibrací zapouzdřeného ducha (v protoplazmových pouzdrech), anebo prostředí, kde se virus lépe množí a může migrovat v kapénkové infekci, tedy v obchodních domech, v nemocnicích, v domech pro seniory, z nichž mnoho je nemocných a ti mají nižší vibrace, dále ve věznicích, na úřadech, v kancelářích, v některých výrobních závodech a na pracovištích se špatnými mezilidskými vztahy, na hromadných akcích, kde se projevují negativní vzorce chování – fotbalové a hokejové stadiony (blázniví fandové), punkové a rockové koncerty, tetovací salony, hospody a herny, casina atp.

To pravidlo je nesmírně jednoduché a chápe ho každý – tam, kde je láska, moudrost, vědomí, pochopení, empatie, porozumění, přátelství, tam nemá žádný virus šanci (jako v té pohádce Nesmrtelná teta – na závist platila jen láska). Naopak tam, kde závist vládne, a spolu s ní žárlivost, zloba, hloupost, lež, nadřazenost, submitivita, pýcha, nezájem, sobectví, arogance, pohrdání, tak tam se virům daří, a před nimi neexistuje obrana. Imunitní systém se rozpadá, tělo neukočíruje nápor, viry se množí, protože jim hostitel vyhovuje, a ten nakonec mnohdy umírá. Typickým příkladem je americký herec Nick Cordero, který v 41 letech viru podlehl za děsných útrap – a proč? Zavinil si to sám – hrál v samých akčních a kriminálních filmech, žil spíše negativním životem, neměl v sobě dostatek lásky, soucitu a empatie – prostě to tu nezvládl.

Stále tedy platí jasné pravidlo – PRO ČLOVĚKA S NÍZKÝMI VIBRACEMI JE VIRUS COVID-19 (a jiné viry) NEBEZPEČNÝ, PRO LÁSKYPLNÉHO ČLOVĚKA NIKOLI.

Nejnižší vibrace má strach a bolest – od 0,1 do 2,2 Hz. Nízké vibrace má i osamělost, nadřazenost a pýcha (Pyšná princezna) zhruba 1,5 – 1,9 Hz. Záněty v těle souvisí s vibracemi 0,9 – 3,8 Hz dle závažnosti. Zloba a hněv vyvolaná VLASTNÍM vnitřním stavem 0,6 – 3,3 Hz. Ovšem zde pozor, jestliže na vás někdo zaútočí, hněvá se na vás, obviňuje, bere vám z aury energii, a je zjevné že si dotyčný ZAČAL a že VYVOLAL KONFLIKT, vám se může rychle udělat nevolno, snížit vibrace, i když je máte zrovna vyšší, a pak máte plné právo se bránit. Pokud to jde rychle odejít, utečte, pokud ne, je to jako s obranou vůči dravci – platí únik nebo boj. Pokud nelze odejít, můžete mu dát důrazně najevo, že to si k vám nesmí dovolit, třeba zvýšit hlas, aby si uvědomil, že takové jednání není řešení. Toto si mnoho lidí plete s oplácením. Bránit sebe sama v případě útoku je správné a žádoucí, i kdybyste měli útočníkovi energii z aury odebrat zpět, nebo mu fyzicky adekvátně „v uvozovkách ublížit“. Toto je korektní, protože vy jste si nezačali a dotyčný má možnost na své kůži posoudit důsledky svého chování. Ale pozor, žádoucí již není po ukončení konfliktu provést později dotyčnému to samé z vašeho popudu, tedy VYVOLAT nějaký další KONFLIKT později Z VAŠÍ STRANY – to je totiž onen správný výraz pro POMSTU a pomsta nemá s láskyplným jednáním nic společného.

Zde bychom si mohli vyjmenovat naopak pozitivní jevy a jejich vibrace:

Jste vděční (i cizímu člověku) za pomoc – někdo vám nakoupí, pomůže s kočárkem do autobusu – pomohl jsem mnohokrát za socialismu mladým maminkám s kočárkem, pustil jsem sednout starší paní v autobusu – zdá se to jako pitomost, ale dokáže vyvolat vděk – tím dáváte lidem příležitost zvýšit si vibrace a ti pak mohou vaše chování napodobit – 45 Hz. A pokud je vděčnost vnímána skutečně od srdce jako projev někoho, kdo si vašeho skutku opravdu váží, vibrace stoupne až na 140 Hz a může být i vyšší než 200 Hz.

Jste velkorysí – jste schopni se rozdělit s druhými o svačinu, pomoci při přenášení lodi na jezu, pomůžete někomu v nouzi, když se mu převrhne loď na Berounce (jako my, když jsme pomáhali lovit v r. 1992 předměty cizím mladíkům, co se „udělali“ na jezu) – tak to je 95 Hz.

Dokážete ocenit něčí pomoc – něčí skutky, dovednosti, umění, zkrátka cokoli pozitivního. Miluji staré obrazy a sochy, architektonické skvosty, třeba vyřezávané schodiště na zámku Lednice – řezbáři byli fakt šikovní, nebo umění stavitelů mostů, hradů a zámků atd. Já třeba ocenil umění pilotáže a skromnost kamaráda Tomáše v r. 1994, když mne vzal do kokpitu letadla a letěli jsme do jižních Čech. Nebo jsem ocenil skromnost a fotbalový um spolužáka Honzy Suchopárka (rok 1996), když získal titul vicemistrů Evropy. Kdo dokáže ocenit druhého, jeho kvality, ten projevuje vibrace cca 145 Hz.

Empatie a láska – milovat druhého i s jeho chybami, nevyčítat mu je a naopak vyzdvihovat to dobré, aby se měl od čeho odrazit. A pokud to dokážete udělat i u člověka, co vám někdy ublížil, to je opravdová frajeřina – a tehdy roste vibrace až na 150 – 220 Hz. Mně osobně velmi ublížil můj strýc (a celé naší rodině), já mu ovšem odpustil (to ale neznamená, že jsem se mu nedokázal postavit a bránit) a jsem schopen všechny jeho krásné vlastnosti a skutky vyzdvihnout – bylo toho mnoho a o všem píšu ve svém webu. I za to co naší rodině provedl, i přesto jsem jej nezatratil a umožnil mu důstojný život a příležitost k nápravě. Mohu o sobě prohlásit, že jsem vůči svému strýci empatický a láskyplný, a že v jeho případě tímto skutkem vibruji na 200 Hz.

Bezpodmínečná láska – ještě vyšší stupeň je láska ke všemu živému – respektovat všechny živé tvory, jejich jedinečný život ve všech podobách, v té úžasné rozmanitosti – ponechat jim svobodnou vůli rozhodování a nezasahovat do jejich životních projevů, pouze se s nimi sdílet. Tento přístup již vyžaduje určité mistrovství. Takový člověk již vibruje na 250 Hz a může vibrovat i na vyšších frekvencích. Pokud se chcete o takovém příkladu dočíst, zalistujte na webu http://kachnacek.4fan.cz v roce 1986 – v Bedřichově, ale hlavně na Lužnici – malovali jsme s Pavlem Sehnalem trička na vodu a připravovali úžasnou výpravu – trička každý z nás dostal darem, Mezerovi zajistili darem ubytování na chatě a pro většinu z nás i plavidla, vytvořili jsme tehdy skupinu lidí, kde to vibrovalo na vysokých frekvencích, a na tento popud jsem se rozhodl začít psát kroniku a pokusit se být lidem prospěšný i touto formou – psaným slovem. Vodácká výprava po Lužnici měla značný vliv na mé „specifické poslání“ podávat lidem informace pokud možno srozumitelnou a jasnou formou, s využitím bohaté slovní zásoby mateřského jazyka, který patří právem k nejkrásnějším slovním projevům nejen na této planetě, ale v celém vesmíru. Na výpravu po Lužnici jsem navázal i v dalším životě a v podobném duchu jsem se snažil žít i na Pazderně od roku 1993. Na vodáckých výpravách jsem se pomyslně objímal s okolními stromy, rostlinami, sledoval tok řeky, všechny ty krásné projevy přírodní scenérie. Troufám si říci, že tam tehdy vibrace překračovaly běžně 150 Hz. Nezištná pomoc, empatie, ocenění, milovat přírodu a vše živé, to byly běžné každodenní jevy v místech i bez patřičného komfortu právě tam, mezi „koňáky“, kde byla stále jen každodenní fyzická dřina, ale nádherné psychické zážitky.

A jedna maličkost na závěr – každé pozitivní chování ovlivňuje vaše okolí, dáváte tím příležitost ostatním změnit jejich život k lepšímu, stačí tedy být pozitivní a láskyplně se chovat k druhým a tím si plníte i své pozitivní poslání. A vězte, že cokoli vysíláte, se vám (znásobeno) vrací, to dobré, i to špatné – to je základní vesmírný zákon (a podle plodů, které sklízíte, také poznáte, jak na tom skutečně jste).

Tajemství života je ve skutečnosti neuvěřitelně jednoduché. Nenechte se ovládat, nenechte se okrádat!

A nyní tedy posuňme časové kontinuum o půl století zpět, do roku 1968…

Narodil jsem se uprostřed období tzv. „reálného socialismu“, v kladenské porodnici. Pokud se mě ovšem budete ptát na místo narození, uvádím Buštěhrad. Pochází odtud Jiří Krampol, Buštěhrad je úzce spjat se jménem Ota Pavel, který tu trávil své dětství, svého času v Buštěhradě vzkvétal barokní zámek s přilehlým parkem. Severozápadní okrajová část obce sice vzhlíží k nevzhledné hlušině, nechvalně proslulé pod názvem Buštěhradská halda, nedaleké kladenské hutě a doly však zajišťovaly obživu mnoha šikovným a zdatným rukám. Kladenské ocelárny POLDI byly ve své době světoznámým výrobcem ocelových slitin, od konstrukčních ocelí, až po kvalitní žárupevné a žáruvzdorné materiály, nebo ocel třídy 17 – Anticorro.

Poldi Kladno a Buštěhrad si snadno vybavíte, až budete brát do ruky nerezové kuchyňské příbory a nože, někteří z Vás mají v těle kloubní náhrady, někomu pomohly ocelové šrouby a dlahy zpevnit zlomené kosti. Z nerezové oceli se vyrábí i skladovací tanky na mléko, zařízení pro potravinářský, chemický, farmaceutický a stavební průmysl, setkáváme se tedy s těmito výrobky, bez výjimky, každý den.

 

V Buštěhradě bydleli moji rodiče, pocházeli z rodin, jejichž domy byly od sebe vzdálené pouhých 130 metrů. Tuto oblast jsem si vybral pro svou inkarnaci – genetiku těla a životní prostor, který mi vyhovoval, abych zde prožil život podle svých představ. Moje tělesná schránka byla počata na Štědrý den a narodil jsem se v den, kdy slaví svátek Zlata. Zřejmě jsem byl pro své rodiče a prarodiče očekávaným zlatým pokladem, co má nějakou spojitost s narozením malého Ježíška 🙂 Každopádně jsem si vybral ke zrození časoprostor a rodiče takové, aby výsledný efekt byl pro mě tou nejlepší volbou. S odstupem času si jen zpětně potvrzuji, že bych nechtěl žít v jiné rodině, a že bych svou volbu neměnil.

Ze čtvera ročních cyklů mám nejraději podzim. Ve dnech podzimní rovnodennosti jsem se narodil, znamení Vah je pochopitelně obdobím vyváženosti, rovnováhy polarit, fáze klidu a relativního odpočinku, což je na této planetě, co ji lze přezdívat „planetou vzhůru nohama“, nesmírně důležité.

Zamiloval jsem si zimu se všemi jejími podmanivými kouzly, proměnu krajiny zakryté sněhovou poduškou, vánoční čas, kdy lidé alespoň na pár dnů zapomenou na tu honbu za materií, a vzrušení z hlubokého prašanu v lesním průseku, s výhledem do spící zasněžené země.

Jarní rovnodennost je obdobím aktivity, kvetoucích pampelišek, sedmikrásek, kopretin, azalek, tulipánů, narcisů, krása živých bytostí má nejmocnější magii. A tím bych asi skončil. Letní období, ač to zní možná překvapivě a troufale, zrovna moc v lásce nemám. Zvlášť v poslední době, kdy extrémní výkyvy počasí a časté teplotní rekordy do plusových hodnot nutí každého z nás sahat až za hranice svých rezerv. Léto je pro mě čas vodáckých výprav a horských bystřin, kudy volně proudí záporné ionty, daleko od městských aglomerací plných výfukových zplodin snad té nejbláznivější technologie dvacátého a zdá se, že i jednadvacátého století – spalovacího motoru.

Na téma životního prostředí versus technický pokrok bylo již napsáno tisíce svazků, nebudu tu nosit pokácené dřevo nazpět do lesního porostu, jen se pozastavím nad tou dnešní uspěchanou dobou. Kam se poděl duchovní život? Kde je láska, tolerance, pochopení, empatie, nezištná pomoc, kam se vytratily tyto základní hodnoty, bez kterých jsou všichni lidé kastrovanými eunuchy? V jednom krátkém zamyšlení jsem zahlédl termín „osamělost v davu“. Hořkost z osamocení i ve zdánlivě „normálních“ rodinách, partnerských vztazích, v zaměstnání, ve společnosti.

Erich Maria Remarque kdysi prohlásil, že: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“.

Vážím si každého, kdo se řídí svým srdcem, kdo používá svou intuici a selský rozum, a kdo negativní myšlenky, co se mu občas v mysli zjeví, přebije těmi velkorysými a láskyplnými. Takoví lidé tu jsou. Jsou jako zrnka zlata v řece Otavě, hluboko ukrytá, ne snadno se hledají, není jich mnoho, na rozdíl od bežných kamenů a oblázků písku, a jsou nadějí pro všechna zatvrzelá srdce.

V roce 1972 jsem se s rodiči, s dědou a strýcem z matčiny strany, a s černou kočkou jménem Macek, stěhoval do Lidic. Překrásné místo k bydlení. Po válce nově postavených 150 prostorných, moderních domů s přilehlými zahradami. Obec měla vybudovanou kanalizační síť i s čističkou odpadních vod, veřejný vodovod, veřejné osvětlení, chodníky z žulových kostek a přívětivé nízké ploty z drátěného pletiva. Mohla se pyšnit rovněž parkovou zelení, fotbalovým hřištěm, rozsáhlým kulturním domem se dvěma kinosály a restaurací, obecním úřadem se svatební síní, samoobsluhou, a malými obchůdky v sortimentu ovoce a zeleniny, drogerie, masa a uzenin. V podloubí nákupního „centra“ nechyběla ani Místní lidová knihovna. I přesto, že po vyslovení jména „Lidice“ běhá mnohdy člověku doslova mráz po zádech, i přes neuvěřitelné útrapy prožité v lidských osudech, i tehdy jsme tu dokázali v mysli překlenout onu děsivou dobu druhé světové války, spokojeně žít, vyzařovat láskyplnou energii, a čistit tato místa od všech negativních prožitků generací našich předků. Opusťme ale raději velmi krušnou první polovinu dvacátého století a věnujme se té druhé. Od šedesátých let na tuto planetu přicházelo stále více pozitivně naladěných bytostí s důležitým posláním. Cílem bylo poznat zdejší „bídu světa“ na vlastní kůži a zároveň „PPPPPPPPPP“ – Pozdvihnout Prapor Pokroku, Pomáhat Potřebným, Pilně Pracovat Pro Pozitivní Poslání.

 

Moje babička z tátovy strany, Anna Kachlíková, byla již několik let vdovou, její muž vystavěl v Buštěhradě, na starých základech, dům v lokalitě přezdívané „Na skalech“ a zemřel ještě předtím, než jsem se narodil. Babička se nikam nestěhovala, zůstala Buštěhradu věrná a dodnes jsem jí za to vděčný. Dokázala vytvořit pro můj dětský svět potřebné zázemí a prostor, mohl jsem tu rozvíjet svou fantazii bez zábran a prožil jsem v domě „Na skalech“ tak krásné dětství, jakým se může pochlubit jen málokdo. Samozřejmě, že svůj podíl na mém šťastném dětství měli i rodiče, ovšem až poté, co jeden druhého opustili. Jejich vztah totiž značně skřípal a kvitoval jsem v povděkem, když po desetiletém společném soužití konečně proběhlo osvobozující rozvodové řízení. Babičku v Buštěhradě jsem pak navštěvoval už jako desetiletý kluk, bydlel jsem i nadále s mamkou, s dědou a se strýcem v Lidicích a můj táta se vrátil do svého rodného domu Na skalech.

Dům je situován, řekl bych, až neuvěřitelně šikovně. Jeho poloha využívá pozitivního vlivu rozložení a proudění přírodních energií, podle zásad, dnes tak často slýchaného termínu, „Feng Shui“. Zastavěná plocha se zahradou tvoří v půdorysu čtvrtkruh, jehož rádius směřuje na severozápad. Dům je ze západní a severní strany otevřený do krajiny, částečně krytý vzrostlými akáty, a v první řadě na kopci, s pěkným výhledem do okolního prostoru. Lokalita „Na skalech“ ke svému názvu nepřišla náhodně, ulice se táhne skutečně po okraji skaliska, pod jehož prudkým srázem, a daleko odtud, jsou postaveny pouze osamělé garáže. Zahrada je chráněna z jižní strany přistavěným domem a zděnou kůlnou, roh zahrady uzavírá široká obvodová zeď a proudící energie od vzrostlých akátů a ořechů putuje, zesílená kruhovou výsečí, jižním a východním směrem. Našim jediným sousedem z jižní strany byl velice pohodový starý pan Bílek, a z východní strany Krejzovi.

Často jsem si u babičky hrával, jak ve strmém svahu mezi vzrostlými akáty, tak i na zahradě, nebo v domě, neměl jsem ani tušení o nějakém Feng-Shui, zato jsem dobře intuitivně vnímal pocit štěstí při svých hrách. Dům byl postaven z opukového kamene, jeho široké obvodové zdivo dokázalo udržet v zimě teplo i při nízké spotřebě dřeva a uhelných briket a v létě interiér domu naopak příjemně chladil a poskytoval dostatečný azyl před slunečním žárem. Z tohoto, v okolí velmi rozšířeného, stavebního materiálu můj děda vystavěl i severní masivní zeď. Opuková clona dobře odolávala náporům větru, sněhu a deště, které na kladensku od severozápadních směrů běžně přichází, horší to však bylo s tenkou cihlovou zdí, oddělující náš pozemek od Krejzů. Jednoho sobotního odpoledne v roce 1978, kdy jsem u babičky trávil víkend, parta zedníků křivou a chatrnou zeď strhla. Mezi nimi jsem na první pohled rozpoznal černé kudrnaté kadeře pana Sýkory, táty mojí spolužačky z Lidic, ty ostatní zedníky s cigaretou v ruce a s otevřenou lahví piva jsem neznal, ostatně, i naše sousedy jsem vídal jen letmo. Při občasných setkáních jsem je jen pozdravil a nyní mám příležitost, poznat je blíž. Po celý víkend byl průchod do sousední zahrady volný, mohl jsem se tedy nerušeně procházet i po jejich pozemku. Krejzovi měli syna Luboše, ten byl jen o rok mladší, než já, zbořená zeď nám umožnila rychleji se skamarádit a i přesto, že šikovní zedníci za pár dnů postavili zeď novou, tentokrát pevnou a rovnou,nebyla již překážkou pro naše dětské plány.

Luboš byl velmi zvídavý, přesněji řečeno, hloubavý technický typ, a naštěstí sdílný, kamarádský, nesobecký a dostatečně citlivý. Takové Slunce v duši. Těžko se dá popsat, jaké jsem měl štěstí, Luboš se stal mým opravdovým, nejlepším kamarádem, se kterým jsem prožil tolik krásných dnů. Čtvrtkruh Feng-Shui se tedy uzavřel: Dům byl chráněný od jihu kůlnou a domem pohodového, starého pana Bílka, od západu a severu vzrostlými akáty a ořechy, a každé ráno, kdy jsem tu pobýval, Luboš přeskakoval zeď a přicházel symbolicky od východu. Odkud každý den za rozbřesku přichází i žluté, zářivé Slunce.